Článek
Brzo to bude už 20 let, co se naší rodině změnil život. Narodil se mi postižený syn. Nemá cenu rozebírat, co se stalo, kdo za to může a co mohlo být jinak, kdyby… Realita je taková, že mám malé dítě v dospělém těle a to navždy. Za tu dlouhou dobu jsem si prošla mnoho fázemi. Lítost, vztek, beznaděj, naděje – spíš bohužel falešné. Mnohému jsem se naučila. Neřeším to, co nemůžu změnit, ale hlavně se snažím svému synovi udělat jeho život tím nejlepším. Lidé s hendikepem mají své speciální radary. Jsou extrémně napojeni na okolí. Pokud vládne radost, smích a pohoda, pak oni samotní jsou šťastní. Přestože má syn postižení těžkého charakteru, dokáže se mnou komunikovat a hlavně dokáže projevit lásku. To je ten hnací motor. Když mě obejme, pohladí nebo zavolá „maminka“… to je nejvíc. Někdy mám dny, kdy si řeknu, že on vlastně nikdy nezažije lásku, sex, kocovinu, nikdy nebude mít své vlastní děti – to se mi bolestí trhá srdce na milion kousků. Změnit to nemůžu, můžu se akorát tak utěšit tím, že on o tom vlastně neví. Neví o tom, o co v životě přichází. Proto se ze všech sil snažím, aby jeho život byl co nejpestřejší, nejšťastnější. Pomáhá mi v tom rodina. Můj manžel je jeden z mála, který tu káru táhne se mnou. Neutekl a žije tento život s námi. Dále nevím, co bych si počala bez mých obou babiček. Pomáhají, jak můžou. Čím jsem starší, tím mě dohání myšlenka, co bude, až my tu nebudeme. Musím zavčas zajistit klidné dožití synka. Je tak bezmocný a toho se bojím.
Všem rodičům, kteří mají zdravé děti bych chtěla vzkázat, aby byli za to vděční a děkovali Bohu, nebo komukoliv na koho věří. Zdraví je prostě ten nejcennější dar. Aby neřešili občasné problémy a zahrnovali své děti bezpodmínečnou láskou.
