Článek
Jela jsem s postiženým synem delší trasu tramvají, protože je výluka metra. Vedro, možná se mu chtělo na velkou, do toho řidič pouštěl neustále upozornění, jak se mají pasažéři chovat. Asi se to všechno sešlo a na chvilku byl hlučný. Bouchal do okna, kopal nohama a křiknul si. Já jako vždy jsem se ho snažila co nejrychleji uklidnit a ujistit ho, že se nic neděje. Když se mi to podařilo, paní před námi se na mne otočila a řekla: „Děláte přesný opak toho, co to dítě chce a jednou Vás zabije.“ Za chvíli vstávala a ještě řekla: „Vy si myslíte, že si to vymodlíte, ale to se mýlíte.“ Nic jsem jí na to neřekla. V duchu bych jí poslala někam nebo jí jadrně řekla, že má sklapnout. Nechtěla jsem se ale předvést jako špatný člověk a přilévat olej do ohně. Nebylo mi z toho komentáře smutno, měla jsem spíš vztek. Pak jsem o tom přemýšlela. Paní byla stará a ošklivá. Možná jí nedávno zemřel manžel, možná má rakovinu v posledním stádiu, možná se na ní vykašlaly děti, o které se celý život starala. Kdo ví. Asi měla důvod prskat sýru. Už to nebudu řešit, jen jsem se chtěla vypsat. Doufám, že tato paní nepracuje v sociálních službách, protože ta by asi nejraději tyto lidi házela ze skály nebo jim dávala arzén do jídla. Touto cestou děkuji asi 95 procentům lidí, se kterými jsem se setkala, kteří mě politovali, povzbudili nebo si nás aspoň nevšímali. Krásný den.
