Článek
Na zastávkách autobusu na znamení se již dlouho nemusí mávat, aby řidič zastavil. Stačí tam stát. Vždy ale vidím několik lidí, kteří mávnou. Možná jim to prostě nedá a jen jim cukne ruka a nebo pardon. Ten řidič je bratránek: ahoj, jak to dneska jezdí? Přijíždí tramvaj, jak se blíží k zastávce, tak zpomaluje. Je vidět a to dost jasně, že u dveří čekají lidé, kteří budou chtít vystupovat. Je jasné, že mají zmáčknuto. Přesto lidé stojící venku zuřivě mačkají tlačítko u dveří, aby se jim ty dveře otevřely. To je vždy úsměvné. Možná si myslí, že cestující uvnitř jsou zrovna nižší inteligence a neví, že se „mačká“. Hlavně je tu ten strach, že mi tramvaj ujede a další pojede za dlouhých 5 minut! Hrůza, já nic nestihnu. Metro, to je také kapitola. Když kolečko uprostřed dveří nesvítí, je deaktivované a dveře se otevírají automaticky. Přesto pár lidí mačká, děs v očích.....snad mě to pustí a budu moct vystoupit. Trasa C má v ranní špičce minutové intervaly, někdy dokonce 45 sekund. I tak lidi pobíhají a kličkují mezi pomalejšími spoluobčany, aby to stihli. Asi máme v povaze být uhonění, vystresovaní a úzkostní. Já mám ale pražské spolucestující moc ráda a nedám na ně dopustit. Jak jsem v úvodu článku psala, vozím postiženého syna do stacionáře. Bohužel velice často mají tito lidé ve zvyku sedět na svých konkrétních místech. Nikdy jsem se nesetkala s neochotou při žádosti o uvolnění sedadla. Nedávno dokonce ještě bonus. Syn si nestačil sednout včas a metro se rozjelo. Zabořil se do slušně stavěného pána. Po mém stydlivém „promiňte“ řekl: Ještěže jsem tu stál zrovna já a začal se smát. Tak přeju všem co nejpříjemnější prožité chvíle, strávené v MHD a milé lidi kolem sebe.
