Článek
Matka dává život, cit, lásku, teplo a důvěru, naplnění. I když je ve středu těžiště rodiny, má větší důležitost, protože rodí děti. Svou ženskou roli si dokáže užívat, pokud je ve spojení se svou matkou a ženskou linií rodu.
Zaměřme se chvíli jen na ženu samotnou. Čím by byli muži bez žen? Jenom ona totiž dokáže pomoci v závratné kariéře muže a sama se jí vzdá. Jenom ona má receptury na tkaní těch nejvzácnějších nitek, jako je podpůrné slovo či pohlazení po nekonečně dlouhém dni. Ženy psaly dějiny, aniž by se pod ně musely podepisovat. A co romány plné zanícených příběhů? Vznikly by bez žen a jejich citu?
Dalším článkem je dítě, coby pokračovatel života. Rodiče dávají a děti přijímají. Ale pozor! Můžeme dítěti dávat i určité závazky, něco, čemu se ve skrytu duše brání, tedy i vlastní bolest. Potom takové dítě reaguje svou vlastní citovou bolestí nebo nemocí. Pokud energie od rodičů proudí k dětem láskyplně, přirozeně je vyživuje.
V životě pociťujeme bolest, pokud nepřijímáme realitu a nevidíme ji. Vysníme si pohádku podle nekonečného romantického seriálu a chceme jí svůj život přizpůsobit za každou cenu. Neschopnost přijímat realitu vyvolává zákonitě hněv, který nám pomáhá vyhnout se určité zodpovědnosti. Co s tím dělat? Tady je odpověď zcela jednoduchá – musíme se naučit přijmout realitu, teprve potom bude mít hněv šanci, aby odezněl.
Ne každý máme v rodině stejný názor, rozdílní jsme právě proto, abychom se vzájemně přitahovali. Nemusíme se ale hádat a nenávidět, když se vlastně ve své podstatě milujeme. Dávejme najevo to, co doopravdy cítíme, ne to, co v nás v návalu emocí vyvěrá. A nebojme se učit se, co bychom mohli v našich vztazích zdokonalit. Může to být takový náš uskutečněný sen, klubíčko schoulené v krajkoví něhy. Nebude ho popohánět vítr, ale náš horoucí dech. Vždyť každý sen má křídla, jen létat někdy neumí hned napoprvé…
