Článek
Stál za mnou a pozoroval moje ruce. Štíhlé prsty se dotýkaly kláves a já vnímala zrychlený dech za krkem. Přála jsem si, aby se dotkl jako kouzelným proutkem mých rozpuštěných vlasů a začal si pohrávat s mým mrštným tělem. Udělej to, říkala jsem si v duchu, a přitom zaznamenávala vzdalující se kroky. Za chvíli se nade mnou chvěl bílý strop. Věděla jsem, že se s ní miluje a že boří hlavu do jejího klína. Začala jsem mlátit do piana jako zběsilá a představovala si vášeň, se kterou se do ní dostává. Oč je ona lepší než já? Jsme si podobné jako vejce vejci, jenom jí nechybí nic ze sladkosti promilovaných nocí.
„Miluješ ho?“ zeptala se mě k ránu, když se na chodbě setkaly naše nevyspalé obličeje. Nemohla jsem donutit duši ke spánku, a když už se mi to na chvíli povedlo, budila jsem se touhou po něm.
„Ano, miluji.“ Zaznělo to spíše jako volání o pomoc než konstatování holé skutečnosti. Moje sestra mi nic nevyčítala. Pohladila mě po tváři a do očí se jí dostaly slzy.
„Víš,“ pronesla. „Já ho nenávidím.“
Udiveně jsem se na ni pohlédla a začala jsem se topit v slzách i já.
„Jak tohle můžeš říct?“ vyhrkla jsem ze sebe. „Je to ten nejlepší chlap, jakého jsem poznala.“
„Nenávidím ho za to, že spí se mnou a má rád tebe.“
Sestra se podívala na visící portrét na zdi a začala se bláznivě smát.
„Máme to asi po dědečkovi, to jeho dědictví po nenaplněném snu. Také spal s naší babičkou a jeho srdce bylo věčně na pochodu. Máme právo brát lásce její přání?“
„Já…nevím,“ koktala jsem a zadumaně hleděla na prošedivělého pána, který se na mě díval ze zdi.
„Pojď,“ řekla Aneta. „Udělám tě šťastnou.“
Hloupá, pomyslela jsem si. Copak slovo může udělat někoho šťastným? Už jsem měla dost těch jejich pohledů a nic neříkajících doteků. Kvůli němu jsem dělala hloupou ovečku a odmítala všechny ctitele, kteří se snažili dosáhnout křivek mého těla. Kvůli němu jsem v noci sama zkoumala své tělo horkou dlaní a docházela vyvrcholení s pocitem, že je se mnou. A ona mi teď bude říkat, že mě udělá šťastnou.
„Chceš mi udělat snídani?“ zeptala jsem se provokativně a snažila se vyhnout jejím očím. Vystupovala ale po schodech nahoru a já šla za ní jako krotké zvířátko. Otevřela dveře od jejich ložnice a vsunula mě dovnitř. Sama za mnou zacvakla kliku a potom jsem zaslechla vzdalující se kroky. Ležel tam s tváří otočenou ke zdi a jeho tělo mě vydráždilo tak, že jsem vedle něho se vzdechy ulehla. Vsunula jsem ruku na jeho hruď a pomalu ho probouzela něžnými polibky. Od té doby se se sestrou v ložnici střídáme. Jenom, když jsem nahoře já, není slyšet z obývacího pokoje zvuk klavíru. Aneta na něj hrát neumí, zato je ale tou nejlepší sestřičkou na světě.
