Příběh Mirko Křena, fotografa, který zachytil osvobození Plzně a sám se stal obětí dějin

Když se dnes hovoří o fotografických dokumentech osvobození Plzně v květnu 1945, objevuje se mezi jejich autory jedno jméno častěji než ostatní – Mirko Křen. Jeho snímky amerických vojáků projíždějících ulicemi města, nadšených obyvatel vítajících osvoboditele i každodenního života západočeské metropole v posledních dnech války se staly ikonickou součástí české historické paměti.

Jen málokdo však zná osud samotného fotografa.

Muž, který dokumentoval nacistickou okupaci i příchod americké armády, se po únoru 1948 ocitl na druhé straně objektivu. Stal se sledovanou osobou, politickým vězněm a obětí systému, který se snažil přepsat dějiny, jež předtím zachytil na svých fotografiích.

Mirko Křen se narodil 25. února 1920 v Praze. Když byl jeho otec, státní úředník, roku 1926 přeložen do Plzně na okresní úřad, přestěhovala se celá rodina na západ Čech.

Právě zde se začal formovat jeho budoucí život.

Již jako patnáctiletý nastoupil do fotografického ateliéru Roberta Wittmanna. Později pokračoval u plzeňského fotografa Stanislava Vaneše, po jehož boku fotografoval plesy, svatby i nejrůznější společenské události.

Talent, pracovitost a podnikavost mu otevřely cestu k vlastnímu podnikání.

Ve svých devatenácti letech si otevřel vlastní fotografický ateliér v Prokopově ulici č. 34. Roku 1939 se stal nejmladším podnikatelem v Plzni. Jeho firma zaměstnávala osm lidí a patřila mezi prosperující podniky ve městě.

Veřejnost lákal originálním reklamním sloganem:

„Všude je a o všem ví, v každém směru vyhoví! Stačí volat 1000 jen, ozve se Vám Mirko Křen!“

Nikdo tehdy nemohl tušit, že jeho život brzy ovlivní dvě totality.

Po vypuknutí druhé světové války začal Mirko Křen spolupracovat s informační službou plzeňské radnice. Díky tomu získal přístup k událostem, které zůstaly většině obyvatel skryty.

Jako jediný fotograf se dostal například k plzeňské sokolovně, kde nacisté vytvořili přechodné shromaždiště pro židovské občany před jejich deportacemi do Terezína a Osvětimi.

Jeho fotografie dnes představují jedinečné svědectví o osudech plzeňských Židů v době nacistické perzekuce.

Současně dokumentoval nacistické přehlídky, návštěvy představitelů okupační moci i každodenní život města pod německou správou.

Jeho objektiv se tak stal němým svědkem jedné z nejtemnějších kapitol českých dějin.

Vrchol jeho fotografické kariéry přišel na jaře roku 1945.

Když 6. května vstoupily do Plzně jednotky americké armády, byl Mirko Křen mezi prvními, kdo začal dokumentovat historické okamžiky osvobození.

Fotografoval příjezd tanků, nadšení obyvatel, setkávání vojáků s civilisty i následné slavnosti.

Snímky pořízené během několika květnových dnů se později staly jedním z nejvýznamnějších obrazových souborů dokumentujících osvobození západních Čech.

V roce 1947 uspořádal společně se svým bývalým učitelem Robertem Wittmannem putovní výstavu „Američané a západní Čechy“, která připomínala události května 1945.

Brzy nato se však politická situace radikálně změnila.

Komunistický převrat znamenal zásadní zlom nejen pro Československo, ale i pro Mirka Křena.

Jako soukromý podnikatel a člověk, který měl kontakty na zahraničí a vlastnil rozsáhlý archiv fotografií americké armády, se stal pro nový režim podezřelou osobou.

Začal být sledován Státní bezpečností.

Podle pozdějších svědectví se u něj opakovaně objevovaly protikomunistické letáky, které mu byly podstrkovány.

Přesto se snažil žít běžný život. Dne 22. února 1948 se oženil s Helenou Strakovou.

O několik měsíců později se měl stát otcem.

Dne 8. listopadu 1948 se manželům Křenovým narodil syn Miroslav.

Radost však netrvala dlouho.

Již následujícího dne večer zaklepali na dveře příslušníci Státní bezpečnosti.

Podle dochovaného protokolu byl štábní strážmistr SNB Emil Rada společně s dalšími příslušníky pověřen provedením domovní prohlídky a zatčením fotografa pro podezření z protistátní činnosti.

Mirko Křen byl označen za člena údajné ilegální skupiny „Bílý šeřík“.

Hrozilo mu pět až deset let vězení.

Postavou, která se v archivních dokumentech objevuje téměř stejně často jako samotný Křen, je štábní strážmistr SNB Emil Rada.

Narodil se 22. prosince 1914 v Chotíkově. Vyučil se zedníkem a k tehdejšímu četnictvu nastoupil 1. října 1936. Roku 1948 sloužil ve Starém Plzenci a od února téhož roku byl přechodně přidělen ke Státní bezpečnosti v Plzni.

Ve služebním spise je popsán jako muž bez vyznamenání i disciplinárních postihů. Byl ženatý, měl jedno dítě a jeho vzdělání tvořily čtyři třídy obecné a dvě měšťanské školy.

Právě on dostal za úkol doprovodit Mirko Křena do budovy StB na Anglickém nábřeží.

Během cesty se fotograf několikrát ptal na důvod svého zatčení.

Podle pozdější Křenovy výpovědi mu Rada odpověděl, že důvod nezná.

Když pak Křen zmínil narození svého syna a vyslovil naději na brzké propuštění, měl mu strážmistr říci:

„Možná, že bych byl raději na vašem místě, protože jestliže nemáte nic na svědomí, půjdete za několik dní domů a budete si dělat svoji práci klidně dál. Já ale musím pořád honit lidi do basy, musím dělat svoji povinnost a to není nic příjemného.“

Křen mu údajně odpověděl:

„Proč jste si takové zaměstnání vybral?“

Rada později tato slova popřel a připustil pouze, že „zavírat lidi je jeho povolání“.

Další část příběhu byla ještě pozoruhodnější.

Křen měl u sebe dopis od bývalého amerického velvyslance Laurence Steinhardta a fotografii svého amerického přítele. Obával se, že jejich nalezení bude považováno za důkaz styků s Američany.

Podle své výpovědi proto požádal Radu, aby obě věci převzal a později je předal do jeho obchodu.

Rada převzetí dopisu i fotografie popřel.

Přiznal však, že některé Křenovy písemnosti při osobní prohlídce vložil zpět do jeho náprsní tašky.

To stačilo k tomu, aby se sám ocitl pod podezřením.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že mohl zatčenému pomáhat a obvinili jej ze zločinu zneužití moci úřední.

Komunistický represivní aparát tak projevil jednu ze svých charakteristických vlastností – nedůvěru nejen k nepřátelům, ale i k vlastním lidem.

Po zatčení byl Mirko Křen umístěn do cely číslo 16.

Zde se setkal s mužem jménem Milan Kunce.

Netušil však, že jeho nový spoluvězeň jedná podle pokynů bezpečnostních orgánů.

Kunce později vypověděl:

„Podle určitých důvěrných pokynů jsem zavedl s jmenovaným Křenem debatu o tom, proč je zatčen a vězněn.“

Následoval dlouhý rozhovor, během něhož Křen vyprávěl o svém zatčení i o nalezených letácích.

Vzpomínal také na svou učednici, která podle něj našla pod roletou obálku s několika protikomunistickými letáky.

Kunce se snažil získat jeho důvěru a postupně rozhovor stočil k možnostem útěku do Německa.

Ve své výpovědi uvedl:

„Na jeho otázku, zda je dobré jít do Německa, řekl jsem, že ano.“

Celý rozhovor byl odposloucháván.

Každé slovo se stávalo součástí vyšetřovacího spisu.

Tak fungoval systém, v němž ani vězeňská cela nepředstavovala soukromí.

Dne 2. července 1949 bylo soudní obhajobou prokázáno, že Mirko Křen do skupiny „Bílý šeřík“ nepatří.

Po devíti měsících vazby byl propuštěn.

Odcházel však jako jiný člověk.

Přišel o zdraví, majetek i možnost vrátit se do svého ateliéru.

Komunistický režim mu zakázal vykonávat fotografickou profesi.

Pod tíhou všech událostí se rozpadlo i jeho manželství.

Jediné, co se podařilo zachránit, byly fotografie amerického osvobození.

Těsně před zatčením je ukryl natolik důmyslně, že je bezpečnostní orgány nikdy neobjevily.

Přesto se nevzdal.

V roce 1956 natočil šestnáctimilimetrový film zachycující operaci mozku profesora Pavrovského.

Snímek překvapivě zvítězil na festivalu krátkých filmů v Cannes.

Ve stejném roce uzavřel druhé manželství a přestěhoval se do Prahy.

Zde se postupně vrátil k fotografické práci.

Fotografoval pro podniky Jablonex, Skloexport a Klenoty, spolupracoval s reklamními agenturami a působil jako fotoreportér Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Zdálo se, že nejhorší období života má za sebou.

Následky věznění jej však nikdy neopustily.

Podle rodinných vzpomínek souvisely jeho zdravotní problémy přímo s podmínkami, které zažil během vyšetřovací vazby.

Dne 13. prosince 1968 zemřel, osmačtyřicet hodin po operaci žaludku.

Bylo mu pouhých 48 let.

Po Mirku Křenovi zůstaly tisíce fotografií.

Zachycují nacistickou okupaci, transporty plzeňských Židů, osvobození americkou armádou i poválečný život západních Čech.

Dochované archivní spisy však vyprávějí ještě jiný příběh.

Příběh člověka, který nejprve dokumentoval zločiny jedné totality a poté se sám stal obětí druhé.

Jeho život ukazuje, jak tenká byla hranice mezi svědkem dějin a jejich obětí.

Fotograf, který stál s fotoaparátem u nejdůležitějších okamžiků své doby, se nakonec sám stal součástí příběhu, který dnes pomáhají vyprávět nejen jeho fotografie, ale i zažloutlé stránky vyšetřovacích protokolů uložených v archivech.

Zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni (SOA Plzeň) – fond Neroztříděná četnická hlášení (Protokoly o zatčení M. Křena a vyšetřování E. Rady).

Tereza Křenová – Osvobození Plzně 1945 ve fotografii.

Encyklopedie města Plzně – profil osobnosti Mirka Křena.