Do nejodlehlejší vesnice Bosny na elektrokole: Lukomir, kaňon Rakitnice a vrchol Bjelašnice

Pokud už máte Sarajevo projeté křížem krážem a hledáte výlet, při kterém si opravdu sáhnete na horskou krajinu Bosny a Hercegoviny, vyražte na Bjelašnicu. Auto necháme u stejnojmenného lyžařského střediska, které bylo jedním z dějišť zimních olympijských her v roce 1984. Odtud už pokračujeme pouze na elektrokole.

Čeká nás přibližně 50 kilometrů a 1208 metrů převýšení. Trasa vede po asfaltu, šotolinových cestách i kamenitých horských úsecích. Na cestě potkáme krávy, motorkáře a terénní auta, ale především obrovské množství nádherných výhledů.

A také jednu z nejzajímavějších horských vesnic v celé Bosně.

Startujeme ve výšce přibližně 1300 metrů nad mořem u lyžařského střediska Bjelašnica. Právě tady se v roce 1984 konaly olympijské závody v alpském lyžování.

Po opuštění střediska začíná cesta postupně stoupat. Lesem projíždíme po štěrkové cestě mezi vrcholy Lisačija glava a Javorak a dostáváme se do výšky okolo 1550 metrů.

Asfalt tady rozhodně nečekejte na každém kilometru. Typická bosenská horská šotolina je přesně tím povrchem, kvůli kterému stojí za to vzít si horské kolo nebo elektrokolo.

Pak se krajina začne otevírat.

Pustým horským údolím se vine úzká cesta, která se střídavě mění ze štěrkové na asfaltovou. Civilizace postupně mizí a před námi jsou jen hory, louky a obrovské množství prostoru.

Po horské cestě přijíždíme k Lukomiru, nejvýše položené trvale obydlené vesnici v Bosně a Hercegovině.

Leží ve výšce přibližně 1450 metrů nad mořem a její poloha je opravdu výjimečná. Vesnice se nachází na okraji mohutného kaňonu řeky Rakitnica a z okolních vyhlídek se otevírá pohled do hlubokého údolí i na okolní bosenské hory.

Lukomir působí trochu jako místo, kde se zastavil čas.

Staré náhrobky – stećci – v okolí připomínají osídlení této oblasti už ve 14. a 15. století. Tradiční kamenné domy, horské pastviny a odlehlost vesnice vytvářejí atmosféru, která se od Sarajeva vzdáleného jen několik desítek kilometrů zdá být na míle daleko.

Dnes už sem ale míří cestovatelé z celého světa. A místní na to zareagovali několika malými podniky, kde si můžete dát něco k jídlu nebo typickou bosenskou kávu.

Ta se připravuje a servíruje v džezvě a po několika hodinách v sedle chutná snad ještě lépe.

Úsek mezi Bjelašnicí a Lukomirem je jednou z částí trasy, která se nám zaryla do paměti nejvíc.

Přibližně 20 kilometrů prakticky bez civilizace.

Na cestě potkáváme především krávy, několik motorkářů a pár terénních automobilů. Jinak máme hory téměř sami pro sebe.

Nad Lukomirem se nachází vyhlídka Vijenac, vysoká přibližně 1496 metrů. Právě tady si člověk naplno uvědomí, jak odlehlé místo vlastně navštívil.

Pokud cestujete autem, okolí Lukomiru nabízí také možnosti přenocování. Přímo ve vesnici lze využít některá placená místa, případně se dá najít klidnější místo v okolí.

Z Lukomiru se vracíme stejnou cestou.

Na trase je potřeba počítat s tím, že jediný známý zdroj vody je Vrelo Stubo. Proto rozhodně není dobré vyrazit s jednou malou lahví a spoléhat na občerstvení cestou.

Právě tady ale přichází spontánní rozhodnutí.

Když už jsme v horách, proč nezkusit vystoupat ještě výš?

Před námi je kamenitá cesta na vrchol Bjelašnica – 2067 metrů nad mořem.

Čeká nás přibližně dvacet serpentin.

Výjezd je náročný, ale právě tady se elektrokolo ukazuje jako obrovská výhoda.

Kamenitá cesta se zakusuje do svahu a postupně nabíráme další stovky výškových metrů. Odměnou je ale jeden z nejlepších výhledů celého výletu.

Na vrcholu Bjelašnice se nachází horní stanice lanovky a také betonový objekt poškozený během války.

Stačí se ale otočit kolem dokola a člověk přestane řešit beton i historii.

Na jedné straně vidíme lyžařské středisko Bjelašnica, kde jsme ráno začínali.

Na druhé straně se hluboko pod námi otevírá údolí s cestou do Lukomiru.

Najednou máme celou trasu jako na dlani.

A pak už zbývá poslední odměna.

Sjezd zpět do lyžařského střediska.

Celkem jsme ujeli přibližně 50 kilometrů a nastoupali 1208 metrů. Nejde o trasu pro každé kolo. Především kamenitý výjezd na Bjelašnicu a některé úseky šotolin vyžadují horské kolo.

Gravel bych na tento výlet nedoporučoval.

Naopak horské elektrokolo je pro trasu velmi vhodné. Pomůže hlavně v dlouhých stoupáních a na kamenitých úsecích, kde se každý metr převýšení počítá.

A pokud si chcete výlet opravdu užít, nikam nespěchejte.

Zastavte se v Lukomiru na místní jídlo nebo kávu.

Podívejte se do kaňonu Rakitnice. Chvíli jen tak postůjte na Bjelašnici a dívejte se do krajiny.

Protože právě kvůli takovým místům se vyplatí naložit kola do auta a vyrazit za Sarajevo.

Délka: přibližně 50 km
Převýšení: 1208 m
Start: lyžařské středisko Bjelašnica, cca 1300 m n. m.
Nejvyšší bod: Bjelašnica, 2067 m n. m.
Cíl: Lukomir, 1495 m n. m.
Povrch: asfalt, šotolina, kamenité horské cesty
Vhodné kolo: MTB nebo elektrokolo
Gravel: trasu bych nedoporučil
Bjelašnica–Lukomir: přibližně 20 km téměř bez civilizace
Voda: na trase počítejte s jediným zdrojem – Vrelo Stubo
Čas: úsek Bjelašnica–Lukomir trvá přibližně 2 hodiny podle tempa a zastávek

Vezměte si dostatek vody, náhradní duši nebo opravnou sadu a počítejte s tím, že jste v horách.

V oblasti nejsou podle dostupných informací známá minová pole, přesto je kvůli válečné minulosti oblasti rozumné používat aktuální aplikaci s mapou rizikových míst a neopouštět značené či používané cesty.

A hlavně – nechte si dostatek času.

Lukomir není místo, kam se jede jen „odškrtnout“ 50 kilometrů. Je to místo, kde stojí za to sesednout z kola a chvíli jen koukat.

Trasa:

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Lukomir

https://zcesty.net/denik/lukomir-posledni-vesnice-na-konci-sveta/

https://en.wikipedia.org/wiki/Bjela%C5%A1nica

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bjela%C5%A1nica