Pět stupňů, sychravo a tma. Ideální čas vyrazit na elektrokolo?

Listopad nemusí znamenat konec cyklistické sezony. Na kole i elektrokole jezdím celoročně a zjistil jsem, že největší zima bývá při pohledu z okna. Venku už to většinou docela jde. Když ovšem člověk ví, co na sebe a čím si posvítit.

Venku je kolem pěti stupňů, slunce zřejmě odjelo na dovolenou a chodník vypadá, jako by ho někdo přetřel mokrým hadrem. Ideální podmínky zalézt pod deku, uvařit čaj a o cyklistice si maximálně něco přečíst. Jenže kolo stojí připravené a nohy by se rády trochu protáhly.

Na kole i elektrokole jezdím celý rok. Neznamená to, že bych vyhledával každou průtrž mračen nebo měl potřebu dokazovat ledovce, kdo je tady pánem. Jen mi připadá škoda odložit kolo na několik měsíců kvůli tomu, že skončilo počasí na krátký rukáv.

Určitě znáte hlášku: „Není špatné počasí, jen špatně oblečený cyklista.“

V listopadu si na ni člověk vzpomene poměrně rychle. Nejčastěji ve chvíli, kdy zjistí, že jeho elegantní tenké rukavice fungují přibližně stejně jako holé ruce.

Dobrá zpráva je, že kvůli podzimnímu ježdění nemusíme pořizovat druhou skříň a na její dveře psát „LISTOPAD“. Hromadu oblečení využijeme na kole, při běhání i na běžkách. Funkční triko nerozlišuje, jestli právě šlapeme do pedálů, nebo se snažíme vyběhnout kopec.

A mám i tip, který možná nezní úplně cyklisticky: podívejte se do pracovních oděvů. Překvapivě bohatá nabídka kvalitního oblečení s reflexními prvky se skrývá právě tam. Ne každý kus bude vhodný na sport, ale některé vrstvy a doplňky stojí za prohlédnutí. Cyklista nemusí mít na všem obrázek kola, aby se v tom mohl projet.

Základem je vrstvení. Jedna mohutná bunda sice působí uklidňujícím dojmem, ale při prvním stoupání se v ní můžeme začít cítit jako brambora zabalená do alobalu.

Na tělo dávám kvalitní funkční triko s dlouhým rukávem. Přes něj zateplený dres, který zajišťuje tepelnou izolaci. Vnější vrstvu volím podle počasí: vestu, větrovku nebo membránovou bundu proti větru a mokru.

Není potřeba obléknout všechno najednou. Rozhoduje vítr, vlhkost, tempo i délka vyjížďky. Na elektrokole také záleží, kolik práce nechám nohám a kolik motoru. Když si nechám výrazně pomáhat, nemohu čekat, že se zahřeju stejně jako při poctivém šlapání do kopce.

Při odjezdu mi nemusí být teplo jako v obýváku. Důležité je, abych se po rozjetí cítil příjemně a zbytečně se nezpotil. Propocené oblečení pak ve sjezdu rychle připomene, že listopad opravdu není červenec.

Přilba patří na hlavu i v listopadu. Pod ni se hodí tenká čepice, která kryje uši a má ploché švy. Silná čepice s bambulí může být krásná na vánoční trhy, pod cyklistickou přilbou už je její využití poněkud problematické. Přilba musí i s čepicí správně sedět.

Na krk používám šátek ve tvaru tubusu. Je skladný, jednoduchý a podle potřeby ho vytáhnu výš. Studený vzduch proudící za límec totiž dokáže pokazit náladu rychleji než další kopec na trase.

Na nohy patří dlouhé teplé kalhoty s cyklistickou vložkou. Když je potřeba, přidám zateplené kraťasy, například ze softshellu. Vrstvu navíc ocení hlavně stehna a partie, které při jízdě nastavujeme větru jako první.

Samostatnou kapitolou jsou chodidla. Jakmile začnou mrznout prsty, člověk přestává obdivovat podzimní krajinu a počítá kilometry domů. Osvědčily se mi merino ponožky a přes tretry návleky na boty. Kdo jezdí pravidelně i v zimě, může rovnou uvažovat o zimní cyklistické obuvi.

Jen pozor, aby ponožky nebyly tak silné, že v botě nezbude místo pro nohu. Prsty potřebují trochu prostoru, nikoliv pobyt ve svěráku.

Na ruce volím středně zateplené rukavice, ve kterých stále pohodlně ovládám brzdy a řazení. Výborný je reflexní prvek na jejich hřbetu. Když upažením ukazuji odbočení, chci, aby ostatní viděli ruku, ne až následný manévr.

A na oči brýle s čirým sklem. V listopadovém šeru nepotřebuji svět ještě ztmavovat. Ochrana před větrem, kapkami a nečistotami od předního kola se ale hodí pořád.

Listopad má jednu spolehlivou vlastnost: člověk odjíždí s pocitem, že do tmy má času dost, a o chvíli později už hledá vypínač světla.

Na řídítkách vozím dvě bateriová světla nabíjená přes USB, každé s Li-ion akumulátorem o kapacitě 2 800 mAh. U mých světel vychází výdrž na plný výkon přibližně na dvě hodiny, k dispozici jsou i slabší režimy. Na delší jízdu s tím počítám a vyrážím s nabitými akumulátory.

Světla na řídítkách směřuji dolů na cestu před sebe. Potřebuji včas rozeznat povrch a překážky, ale nemám ambici prosvěcovat protijedoucím řidičům čelní sklo.

Na přilbě mám navíc čelovku se zásobníkem na čtyři AA baterie. Ten vozím v zadní kapse dresu. Její velká výhoda spočívá v tom, že svítí tam, kam se dívám. Do zatáčky tak mohu nahlédnout ještě předtím, než se do ní natočí řídítka.

S touhle výhodou ovšem přichází i jedna povinnost: hlídat, komu právě svítím do obličeje. Když někoho potkávám, skloním hlavu a pohled vedu tak, abych ho neoslňoval. Pozdravit kamaráda přímým pohledem s výkonnou čelovkou může znamenat, že si mě bude ještě chvíli pamatovat jako bílou skvrnu.

Dozadu patří červená blikačka s dobrou výdrží. Většinou mi stačí základní režim. Cílem je být vidět, nikoliv uspořádat pro cyklistu za mnou světelnou show.

Totéž platí vpředu. Silný stroboskop dokáže protijedoucímu cyklistovi nebo řidiči pěkně potrápit oči. Za tmy používám pro osvětlení cesty stálé světlo a výkon přizpůsobuji prostředí. To, co se hodí do prázdného lesa, může být mezi lidmi zbytečně oslňující.

Černé oblečení vypadá dobře. Bohužel na neosvětlené cestě někdy vypadá tak dobře, že není vidět vůbec.

Proto přidávám reflexní prvky. Odrazky nebo reflexní tyčinky do výpletu pomáhají zviditelnit kolo i z boku. Pokud oblečení nemá reflexní potisk, přijdou vhod pásky na ruce a nohy. Zvlášť pohybující se nohy dokážou ve světlech ostatních dobře upozornit, že po cestě jede cyklista.

Reflexní doplňky světla nenahrazují, ale dobře je doplňují. A opět platí, že není nutné hledat všechno jen v cykloprodejně. Někdy člověk najde užitečnou výbavu vedle pracovních kalhot a montérek.

Za tmy jezdím především tam, kde to znám. Oblíbené technické sjezdy nechávám na denní světlo. Nemusím si pokaždé ověřovat, jestli se dá mezi kořeny projet stejně rychle i s omezeným výhledem.

Ani známá cesta ale není každý večer stejná. Spadané listí může ukrývat louži, větev nebo pěknou díru v povrchu. A mokré listí umí klouzat i bez toho, aby pod ním bylo nějaké další překvapení. Zatáčky proto projíždím s rezervou a brzdím včas.

Pozor dávám také na zvěř. Srny ani divočáci se při přebíhání cesty neřídí tím, že cyklista má právě pěkně rozjeté tempo. Jakmile vidím pohyb u krajnice nebo na okraji lesa, zpomaluji. Setkání s divočákem si raději odpustím, zvlášť pokud by mělo proběhnout přes řídítka. Jedna srážka se srnou mi úplně stačila.

Zvláštní pozornost si zaslouží i zdánlivě poklidný obrázek: chodec na jedné straně cyklostezky, pes na druhé. Mezi nimi totiž může být natažené vodítko, které ve tmě

není vidět. V takové chvíli výrazně zpomalím a počkám, až je jasné, kudy bezpečně projet.

Na kole vozím malý zvonek. Ano, i na drahém kole. Možná nevypadá závodně, ale při setkání s chodci udělá často lepší službu než několik desítek tisíc investovaných do ostatní výbavy.

Zazvoním včas, zpomalím a nechám lidem prostor zareagovat. Má to ovšem jednu technickou slabinu: na borce se sluchátky bývá zvonek bohužel nefunkční.

Pak nezbývá než ještě víc zpomalit a počítat s tím, že o mně dotyčný vůbec neví. Předpoklad, že mě určitě slyšel, je za tmy dost chatrný bezpečnostní plán.

Nemusím v listopadu podnikat celodenní výpravy. Často úplně stačí hodina po známé trase nebo cyklostezce. Rozhýbat nohy, vyčistit hlavu a na chvíli vyměnit obrazovky za skutečný svět, byť zrovna trochu vlhký.

Trenažér má své místo. Ale za mě hodina jízdy venku za tmy uteče rychleji než hodina doma na trenažéru. Venku se pořád něco mění. Doma mám někdy pocit, že hodiny na zdi záměrně zpomalují.

Listopadové ježdění není soutěž o největšího otužilce. Když je náledí, hustá mlha nebo počasí, ve kterém se necítím bezpečně, klidně vynechám. Za běžného sychrava kolem pěti stupňů ale není důvod automaticky vyhlásit konec sezony.

Stačí se rozumně obléknout, nabít světla, vybrat známou trasu a přizpůsobit tempo tomu, co vidím před sebou.

Nejtěžší bývá stejně těch pár metrů od dveří ke kolu. Potom už se člověk většinou diví, proč se mu vlastně nechtělo.

Zdroj: vlastní zkušenosti

https://mestemnakole.cz/2022/02/3-tipy-jak-se-vybavit-na-kolo-v-chladnem-pocasi/