Hlavní obsah

Zrádce chrásteckého odboje Karel Sobotka. Soud ho uznal vinným, ale nepotrestal

Foto: Marcelberan 22

Karel Sobotka

V listopadu 1943 gestapo zatklo Karla Sobotku, jednoho z vedoucích odboje na Plzeňsku. Jeho výpovědi vedly k zatčení desítek lidí v Chrástu i jinde. Poválečný soud jej uznal vinným, přesto nakonec unikl trestu.

Článek

V listopadu 1943 zatklo gestapo krajského vedoucího komunistického odboje na Plzeňsku Karla Sobotku. Při výsleších prozradil desítky spolupracovníků a pomáhal při jejich zatýkání. Rozsáhlá vyšetřovací zpráva z března 1947 popisuje jeho podíl na rozbití odbojových organizací v Chrástu, Plzni, Rokycanech i dalších místech. Přestože jej poválečný soud uznal vinným, v roce 1948 nakonec upustil od jeho potrestání.

Dětství v severních Čechách a cesta do protinacistického odboje

Karel Sobotka se narodil 5. srpna 1919 ve Vilémově v okrese Kadaň. Jeho otcem byl Karel Sobotka a matkou Hermína, rozená Krausová. Rodiče později žili v Ervěnicích.

Podle poválečné vyšetřovací zprávy Sobotka uváděl, že jeho matka byla českého původu. Současně však vypověděl, že od dvou let vyrůstala v německé rodině a získala německou výchovu. Obě jeho sestry se provdaly za Němce.

Vyšetřovatelé v závěrečné zprávě z 14. března 1947 uvedli:

„Karel Sobotka sice ve svém protokole tvrdí, že jeho matka je českého původu, avšak ihned na to doznává, že od jejího ranného mládí /od 2 roků/ žila v německé rodině a že měla německé vychování.“

Po obsazení československého pohraničí v roce 1938 se Sobotka rozhodl přestěhovat do vnitrozemí. Zpočátku pracoval v Praze a Plzni a již v roce 1939 se podle vyšetřovací zprávy zapojil do ilegální činnosti.

Postupně navázal kontakty s komunistickým odbojem, včetně ilegální organizace v pražských elektrických podnicích. Časem získal spojení s ilegálním ústředím KSČ.

V roce 1942 musel opustit dosavadní bydliště a přejít do ilegality. Skrýval se u českých vlastenců v Praze a okolí a později také na Plzeňsku.

Krajský vedoucí ilegálního hnutí na Plzeňsku

V září 1942 přišel Sobotka trvale na Plzeňsko. Během následujících měsíců pobýval na několika místech, která později sehrála důležitou úlohu při vyšetřování jeho spolupráce s gestapem.

Foto: Marcelberan 22/SOA Plzeň

Karel Sobotka 1945

Vyšetřovací zpráva uvádí:

„V září 1942 přichází na Plzeňsko trvale, bydlí u Rudolfa Kovaříka na Jateční kolonii, u hostinského Dědka v Koterově, u obuvníka Maxy v Plzni na Slovanské tř., u Šedivců v Chrástu, u Štrunců v Nové Huti, v hasičské zbrojnici v Chrástu atd.“

Společně s Rudolfem Kovaříkem budoval ilegální organizaci v Plzni, Koterově, Chrástu a Rokycanech.

Jako krajský vedoucí udržoval spojení s pražským ústředím, předával pokyny, zajišťoval ilegální tiskoviny, vybíral příspěvky a organizoval jejich rozdělování.

Jeho postavení mu umožňovalo získávat podrobné informace o jednotlivých skupinách a jejich členech.

Podle zprávy přicházel do styku například s Hornofem, Kejmarem, Štanglem, Kiliánovou, Nelibou, Reiskopfem, Laubem, Maříkem, Molákem a Prokopem.

Od těchto vedoucích dostával měsíční částky přibližně 1 500 korun, ilegální tiskoviny, potravinové lístky a další instrukce.

Sobotka měl přehled nejen o činnosti jednotlivých skupin, ale také o jejich síle, organizačním uspořádání a vedoucích představitelích.

Zpráva upozorňuje na způsob vedení členských záznamů. Přestože při zakládání organizací Sobotka tvrdil, že není dovoleno pořizovat seznamy, které by při prozrazení mohly ohrozit ostatní členy, sám si takové záznamy vedl.

Později dokonce požadoval, aby jednotlivé skupiny vyplňovaly kartotékové listy a seznamy obsahující podrobnosti o členech, jejich věku a vojenském poměru.

Vyšetřovatelé zaznamenali:

„Později dokonce nařizuje Sobotka jednotlivým skupinám, aby vedly – prý předepsané – kartotékové listy a seznamy a tyto jemu po vyplnění předaly.“

Proti tomuto požadavku někteří členové protestovali. Sobotka při poválečném výslechu tvrdil, že pouze plnil pokyny nadřízených. Toto vysvětlení však podle zprávy odporovalo výpovědím Josefa Kejmara a Anny Kiliánové.

Na podzim 1943 začalo gestapo postupně odhalovat ilegální organizaci na Plzeňsku.

Zatčení Jaroslava Fialy a Karla Sobotky

Jednou z událostí, které vedly k zatčení Karla Sobotky, bylo vyšetřování ilegální organizace v Koterově.

V roce 1943 se v koncentračním táboře Buchenwald nacházel Jaroslav Matas, lakýrník z Koterova, vězněný pro dřívější ilegální činnost.

V létě 1943 napsal dopis, který byl odeslán plzeňskému gestapu. Uvedl v něm, že při předchozím výslechu zapomněl jmenovat jednoho ze svých spolupracovníků, Veseláka ze Sence.

Po doručení dopisu byl Miloš Veselák zatčen. Při výslechu uvedl další osoby zapojené do ilegálního hnutí, mezi nimi také Matasova bratra Václava.

Následovalo zatýkání dalších koterovských občanů. Zpráva uvádí jména Dědek, Nosek, Šiman, Tvrdec, Reisinger, Hucl, Hanzlíček, Stuchl, Krásný a Dědková. Později byl zatčen také Švec.

Vyšetřování nakonec vedlo k prozrazení Jaroslava Fialy, organizačního a vojenského vedoucího plzeňské ilegální skupiny.

Jaroslav Fiala byl zatčen 8. listopadu 1943.

Fiala působil v ilegálním hnutí od roku 1942 a brzy po svém zapojení se seznámil s Karlem Sobotkou. Díky své funkci znal nejen jednotlivé členy, ale také organizační strukturu a činnost skupiny.

Po zatčení byl vyslýchán na plzeňském gestapu.

Foto: Marcelberan 22

Budova plzeňského gestapa

Podle závěrečné zprávy se nechal přesvědčit příslibem propuštění a poskytl gestapu informace o ilegálním hnutí.

Vyšetřovatelé uvedli:

„Jaroslav Fiala byl zatčen dne 8.11.1943 a při výslechu na Gestapu nechav se zlákati slibem, že bude propuštěn, nejen že prozradil vše co o osobách a hnutí věděl, ale uvolil se i k tomu, že bude nápomocen při dopadení Karla Sobotky.“

Fiala gestapu sdělil, že se se Sobotkou někdy schází u hlavního nádraží v Plzni.

Právě tam se mělo uskutečnit jeho zatčení.

8. listopadu 1943: Setkání na plzeňském nádraží

Podle vyšetřovací zprávy měl Jaroslav Fiala 8. listopadu 1943 v 17 hodin sjednanou schůzku s Karlem Sobotkou na hlavním nádraží v Plzni.

Gestapo využilo Fialovy spolupráce k přípravě zatčení.

Fiala se na nádraží dostavil za nenápadného doprovodu gestapáků. Na místě se pohyboval tak, aby nevzbuzoval podezření.

Když přišel nic netušící Sobotka, Fiala jej pozdravil a přistoupil k němu.

Vyšetřovací zpráva zachycuje okamžik zatčení:

„Na nádraží pak na místě schůzky předstíral, že se nachází na svobodě, zdravil se se známými a když k němu přišel nic netušící Sobotka, zavěsil se do něho a tak členy Gestapa na jeho osobu a totožnost s hledaným ‚Karlem Svatým‘, ‚Habrem‘ atd. upozornil.“

Sobotka byl okamžitě zatčen a společně s Fialou odvezen na plzeňské gestapo.

Oba muži se následně dostali do postavení vyšetřovaných osob, jejichž výpovědi mohly ovlivnit osudy dalších členů odboje.

Zatímco Fiala se podle spisu snažil získat propuštění spoluprací při Sobotkově dopadení, Sobotka začal gestapu poskytovat informace o rozsáhlé síti ilegálních organizací.

Sobotka označuje své spolupracovníky

Závěrečná zpráva uvádí, že Sobotka po zatčení označil všechny osoby, se kterými v ilegálním hnutí spolupracoval, a sdělil gestapu informace o jejich činnosti.

„Udal neb označil všechny osoby s kterými pracoval v illegálním hnutí a kromě toho uvedl vše, co o jejich illegální práci věděl.“

Na základě těchto údajů byli podle zprávy zatčeni Kovařík, Šafařík, Fencl, Kroft, Voříšek, Egermajer, Maxa, Koranda, Miroslav Fremr, Nový, Filip a pravděpodobně také Šturma.

Následky byly závažné.

Kroft, Nový a Kovařík byli popraveni. Egermajer zemřel v německé káznici.

Jako důkazy jsou ve zprávě uvedeny protokolární výpovědi bývalého člena plzeňského gestapa Georga Pittermanna a vlastní doznání Karla Sobotky.

Foto: Marcelberan 22

Plzeňské gestapo

Chrást: Rozbití ilegální organizace

Po zatčení byl Karel Sobotka převezen z Plzně do Prahy. Přibližně tři dny po zatčení byl dopraven zpět do Plzně.

Právě v této době gestapo získalo informace o ilegální organizaci v Chrástu.

Vyšetřovací zpráva uvádí:

„Byv převezen z Prahy zpět do Plzně /asi 3 dny po svém zatčení/ prozradil existenci illegální skupiny v Chrástu.“

Následovalo rozsáhlé zatýkání.

Podle zprávy bylo v Chrástu zatčeno přibližně 120 osob. Sobotka při konfrontacích označoval jednotlivé členy organizace a poskytoval informace o jejich činnosti.

„Na to bylo v této obci zatčeno na 120 osob, které Sobotka na Gestapu velkým dílem usvědčoval a tím k odhalení většiny členů chrástecké illegální skupiny přispěl.“

Gestapu nesdělil pouze jména osob zapojených do ilegální organizace.

Označil také lidi, kteří v Chrástu a okolí pomáhali uprchlým sovětským zajatcům.

Zpráva uvádí, že šlo o čtyři uprchlé ruské zajatce.

Sobotka poskytl informace o osobách, které je převážely do Prahy, přechovávaly, zajišťovaly jim úkryt nebo se podílely na přípravě prostoru pro ukrytí zbraní.

Vyšetřovatelé popsali rozsah jeho výpovědí:

„Udal jména osob, které zajatce vezly do Prahy, jakož i osoby, které přechovávaly jej samého, osoby kterým dal dynamon, osoby které připravovaly kryt v Chrástu, ve kterém měly býti ukryty zbraně a uvedl dále vše, co se chrástecké illegální skupiny týkalo.“

Sobotka při poválečném vyšetřování tvrdil, že o existenci chrástecké skupiny věděl také Jaroslav Fiala.

Vyšetřovatelé však poukázali na časovou posloupnost zatýkání.

K zatýkání v Chrástu došlo až 11. listopadu 1943, tedy v den, kdy byl Sobotka převezen z Prahy zpět do Plzně.

Podle zprávy byl navíc právě Sobotka jako první konfrontován se zatčenými členy chrástecké organizace.

Závěr vyšetřovatelů zněl:

„Jest míti za prokázáno /což i Sobotka sám doznává/, že on to byl, který Gestapu o chrástecké skupině vše udal.“

Další zatýkání v Praze a Lysolajích

Sobotkovy výpovědi se netýkaly pouze Plzeňska.

Po převozu do Prahy poskytoval gestapu informace o dalších ilegálních skupinách.

Uvedl například jména Jiřího Wollnera, Vladimíra Šturmy a Zdeňka Štěpánka.

Wollner byl zatčen v Praze, Šturma a Štěpánek v Plzni.

Zpráva dále spojuje zatčení Wollnera s odhalením židovských rodin Weissových a Müllerových v Praze a následně také ilegálních pracovníků Jaroslava Štangla a Anny Kiliánové v Příbrami.

Sobotka označil rovněž Josefa Kejmara z Lysolaj, který patřil mezi vedoucí pracovníky ilegální organizace.

Na pražském gestapu udal také Karlu Losovou z Lysolaj. Tvrdil, že u sebe přechovávala uprchlého ruského zajatce.

„Přesto, že se Losová po zatčení k těmto činům nedoznávala, usvědčil ji Sobotka na Gestapu v Praze zcela cynicky.“

Karla Losová byla odsouzena k smrti, ale poprava nebyla vykonána.

Další informace vedly k zatčení osob v Lysolajích a okolí.

Koncem listopadu 1943 napsal Sobotka podle zprávy dopis Kamile Hruškové z Lysolaj, v němž předstíral, že je na svobodě a může se s ní sejít.

Dopis však sloužil jako prostředek k získání odpovědi a potvrzení informací o ilegální skupině.

Dne 24. února 1944 následovalo rozsáhlé zatýkání. Podle vyšetřovací zprávy bylo zadrženo přibližně 120 osob.

Pět osob z Lysolaj bylo odsouzeno k smrti, přičemž dvě z nich se zachránily. Další zatčení zemřeli v německých káznicích a koncentračních táborech.

16. listopadu 1943: Schůzka s Jaroslavem Nelibou v Kařízku

Další významnou událostí bylo zatčení Jaroslava Neliby, vyššího funkcionáře ilegálního ústředí KSČ.

Sobotka měl s Nelibou sjednanou schůzku na nádraží v Kařízku dne 16. listopadu 1943.

Podle svého pozdějšího tvrzení gestapo zjistilo termín schůzky ze zápisníku nalezeného při zatčení.

Vyšetřovatelé však uvedli, že Sobotka konání schůzky gestapu sám potvrdil. Pomocí fingovaného dopisu a odpovědi na značku „Karel a já“ se navíc přesvědčil, že schůzka skutečně proběhne.

Následně odjel do Kařízku v doprovodu gestapa.

Na místě předstíral, že je na svobodě. S Nelibou se setkal a smluveným znamením jej označil gestapákům.

„Na schůzku poté s členy Gestapa jel, předstíraje, že se nachází na svobodě, s Nelibou se setkal a smluveným znamením jej Gestapu označil a tak k jeho zatčení přispěl.“

Podle vyšetřovací zprávy byl Sobotkovi předem přislíben život, pokud se podaří Nelibu zatknout.

Zpráva zaznamenává i situaci bezprostředně po Nelibově dopadení.

Sobotka podle ní poznal zatčeného Nelibu, požádal jej o cigaretu a přitom jej označil za zrádce.

„Nelibu poznal, označil a poté, když jej takto zradil a vydal do rukou Gestapa, sbírá cigaretu, kterou Neliba upouští.“

Neliba byl po zatčení vyslýchán a mučen. Nakonec prozradil úkryt v jeskyni u Kařízku, kde se nacházely ilegálně žijící osoby včetně uprchlých sovětských zajatců.

Následovalo zatčení přibližně 25 osob.

Deset z nich bylo zvláštním německým soudem v Hořovicích odsouzeno k smrti a popraveno na Pankráci.

Také Jaroslav Neliba byl později popraven.

Rokycany: Patnáct zatčených

V lednu 1944 Sobotka označil gestapu dva vedoucí pracovníky ilegální skupiny v Rokycanech, Černého a Slabého.

Podle zprávy následovalo zatčení patnácti osob.

Černý, Slabý, Racesberger a Drábek byli popraveni. Vondráček zemřel ve vězení. Další osoby byly odsouzeny k trestům odnětí svobody.

Při jedné z konfrontací měl Sobotka Černému říci:

„Nezapírej, máš to marné, už to prasklo.“

Vyšetřovatelé tento výrok uváděli jako jeden z dokladů jeho aktivního vystupování při konfrontacích zatčených osob.

Smrt obuvníka Maxy

Mezi osobami, které Sobotka označil gestapu, byl také obuvník Maxa z Plzně na Slovanské třídě.

Sobotka u něj v době ilegální činnosti pobýval.

Po zatčení uvedl gestapu, že Maxa přechovává ilegálně žijící osoby a je zapojen do odbojové skupiny.

S gestapáky následně odjel k jeho bytu.

Podle zprávy Maxu označil Georgu Pittermannovi, příslušníkovi plzeňského gestapa.

Při zatýkání se Maxa bránil a Pittermann jej zastřelil.

Vyšetřovací zpráva zaznamenává:

„Maxa byl při zatýkání členem bývalého Gestapa v Plzni Pittermannem zastřelen, když se zatčení hrdinně bránil.“

Ve chvíli, kdy jej Sobotka označil, měl Maxa podle zprávy vykřiknout, že jej Sobotka zradil.

Placený konfident pražského gestapa

Po několika měsících věznění začal Sobotka pracovat pro pražské gestapo jako placený konfident.

Podle vyšetřovací zprávy byl propuštěn na svobodu přibližně na jaře 1944. Dokument ovšem připouští, že k tomu podle svědectví některých bývalých gestapáků mohlo dojít již v únoru.

Zpráva uvádí:

„Na jaře /asi v květnu/ 1944 byl Sobotka – poté když se jako informátor zřejmě plně osvědčil – propuštěn na svobodu jako placený a vydržovaný konfident pražského Gestapa.“

Dostával měsíční plat přibližně 3 000 korun, potravinové lístky, kuřivo a oblečení.

Gestapo mu také poskytovalo bydlení.

V roce 1944 užíval přibližně tři týdny byt v Braníku. Později se nastěhoval do bytu ošetřovatelky Brožové v Praze XII., Jablonského ulici č. 3.

Brožová byla v té době vězněna v Terezíně a její byt gestapo zabavilo.

Sobotka se do něj podle zprávy nastěhoval bez jejího souhlasu.

Vyšetřovatelé jej podezírali také z odcizení některých předmětů z tohoto bytu, tuto okolnost však dokument nepředkládá jako prokázanou.

Agent-provokatér v Praze

Jako konfident se Sobotka pokoušel navazovat kontakty s osobami, které gestapo podezíralo z ilegální činnosti.

V létě 1944 navštívil Václava Zemana v Praze XII., Nerudově ulici č. 38.

Předstíral, že je zapojen do odbojové organizace, a snažil se Zemana přimět k ilegální činnosti.

Přinesl mu dokonce ilegální Rudé právo, aby získal jeho důvěru.

Zeman však Sobotkovi nevěřil a jeho návštěvu oznámil gestapu. Tím se podle zprávy vyhnul zatčení.

Podobně se Sobotka pokoušel získat Václava Skalického, prodavače novin v Praze-Podolí.

Tvrdil mu, že s ním byl společně vězněn, a navrhoval založení Národního výboru.

Také Skalický jeho jednání oznámil německé kriminální policii.

Další pokus směřoval proti Václavu Kejmarovi mladšímu, který pracoval v obchodě v Jindřišské ulici.

Sobotka se snažil zjistit místo pobytu jeho otce Josefa Kejmara a získat informace o Tomáši Dvorském.

Kejmar mladší však Sobotku poznal z doby společného věznění na gestapu a jeho návštěvu oznámil.

Podle zprávy tím zabránil zatčení sebe, svého otce i Dvorského.

Horoměřice: Případ Rudolfa Mynaře a Jaroslava Zajíčka

V lednu 1945 se Sobotka obrátil na Rudolfa Mynaře z Horoměřic.

Předstíral zapojení do ilegálního hnutí a prostřednictvím Mynaře si sjednal schůzku s Jaroslavem Zajíčkem.

Při setkání jim předal ilegální tiskoviny a snažil se zjistit, zda pracují v odboji.

Dotazoval se také na hledaného člena ilegálního ústředí KSČ Velebila.

Zajíček však zjistil, že tiskoviny jsou podvržené, a začal mít podezření.

Na další schůzku se Sobotkou již nepřišel.

Podle zprávy chtěl Sobotku při plánovaném setkání v lomu u Horoměřic zastřelit, ale Sobotka se nedostavil.

Dne 23. února 1945 byl Zajíček zatčen. Následující den gestapo zatklo také Mynaře.

Zajíček byl při výslechu bit a následně odsouzen k smrti. Poprava však nebyla vykonána.

Z Terezína se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu. Podle vyšetřovací zprávy vážil pouze 48 kilogramů, zatímco před zatčením měl 79 kilogramů.

Rudolf Mynař v Terezíně zemřel.

Zpráva uvádí:

„Sobotka i v tomto případě doznává, že Zajíčka a Mynaře provokoval na přání Gestapa.“

Sobotka se hájil tím, že oba muže po udání varoval.

Vyšetřovatelé však konstatovali, že jejich zatčení a následné osudy tím nebyly odvráceny.

Vysoké Mýto: Od udávání k varování odbojářů

Od počátku roku 1944 zajížděl Sobotka do Vysokého Mýta.

Podle vyšetřovací zprávy tam na příkaz gestapa organizoval ilegální hnutí.

Získával informace o jednotlivých členech, jejich bydlištích, organizační struktuře, zbraních a činnosti skupiny.

Po každé návštěvě podával zprávu příslušníkovi pražského gestapa Dümichenovi.

„Po každém návratu z tohoto města hlásil členu býv. Gestapa v Praze Dümichenovi výsledek své cesty a poté když dostal nové peníze, jel tam opět.“

Podle zprávy tak gestapo získalo jména a bydliště šesti vedoucích osob ilegální organizace, informace o podskupině v cukrovaru v Cerekvici a údaje o přibližně čtyřiceti členech.

Sobotka od členů organizace vybíral také příspěvky, které předával Dümichenovi.

V závěru války však došlo ke změně.

Když se Sobotka dozvěděl o připravovaném zatýkání, upozornil členy vysokomýtské skupiny a sám přešel do ilegality.

Vyšetřovací zpráva k tomu uvádí:

„Na chystanou akci členy vysokomýtské skupiny upozornil a i sám se uchýlil do illegality.“

Podle vyšetřovatelů tak skupina unikla bezprostřednímu zatčení.

Právě tato pozdější činnost se následně stala důležitou součástí soudního projednávání Sobotkova případu.

Konec války a poválečné zatčení

Po skončení války se Karel Sobotka vrátil do civilního života.

Pracoval jako administrativní úředník Spojených oceláren v Chomutově a bydlel v Palackého ulici č. 5.

Byl rozvedený a měl dvě děti ve věku pěti a sedmi let.

Podle závěrečné vyšetřovací zprávy zůstával až do 5. března 1947 na svobodě.

Téhož dne byl zatčen a následně předán do věznice Krajského soudu v Plzni.

Dne 14. března 1947 byla dokončena jednadvacetistránková závěrečná zpráva, která shrnovala jeho činnost během okupace.

Dokument vycházel z výpovědí svědků, bývalých příslušníků gestapa i samotného Sobotky.

Vyšetřovatelé zároveň připustili, že vzhledem k rozsahu jeho kontaktů a skutečnosti, že řada osob již nežila, nebylo možné objasnit všechny okolnosti.

„Vzhledem k velkému počtu osob s kterými se Sobotka stýkal a se zřetelem k tomu, že většina z nich je mrtva, nepodařilo se Sobotkovi prokázati více trestných činů, než se stalo, ač nelze vyloučiti, že se i dalších trestných činů dopustil.“

Zpráva také obsahovala případy, které se nepodařilo spolehlivě objasnit.

Jednalo se například o některá zatčení v Příbrami nebo o prozrazení dalších ilegálních pracovníků.

V případě ilegálního činitele Šmídy ze Zbiroha vyšetřovatelé dokonce výslovně uvedli, že bývalý gestapák Hermann Zander zaměnil Sobotku za jiného konfidenta jménem Klein. Tento případ proto Sobotkovi nepřičítali.

První rozsudek v roce 1947

Případ Karla Sobotky projednával Mimořádný lidový soud v Plzni pod spisovou značkou Ls 246/47.

V roce 1947 byl uznán vinným a odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody.

Součástí rozsudku byla také ztráta občanské cti po dobu trestu.

Předmětem řízení byla jeho spolupráce s gestapem a činnost, která vedla k odhalení ilegálních organizací.

Rozsudkem však soudní projednávání neskončilo.

Revizní řízení v září 1948

Dne 3. září 1948 byl podán návrh na nové projednání Sobotkova případu.

Revizní řízení bylo vedeno pod spisovou značkou Ls 99/48.

Hlavní přelíčení se uskutečnilo 27. září 1948 před Mimořádným lidovým soudem v Plzni.

Sobotku zastupoval advokát JUDr. Vlastimil Bárta.

Soud se znovu zabýval jeho činností za okupace, tentokrát však přihlédl také k událostem v posledních měsících války.

Především šlo o jeho zapojení do ilegálního hnutí po konci ledna 1945 a pomoc při varování odbojářů před připravovaným zatýkáním.

Výsledkem bylo rozhodnutí, které potvrdilo Sobotkovu vinu, ale současně upustilo od jeho potrestání.

Soud v rozsudku uvedl:

„Soud má v jednání obžalovaného prokázánu skutkovou podstatu zažalovaných zločinů a proto ho uznal vinným.“

Následovalo odůvodnění rozhodnutí o trestu:

„Dle přesvědčení soudu obecný prospěch z činnosti obžalovaného v době po konci ledna 1945 až do osvobození vyvažuje škody před tím jím zaviněné, a proto soud použil ustanovení § 16 odst. 2 retr. z. a upustil od potrestání obžalovaného.“

Karel Sobotka tak nebyl zproštěn viny. Soud uznal, že se dopustil žalovaných zločinů, ale vzhledem k jeho pozdější odbojové činnosti rozhodl, že nebude potrestán.

Závěr vyšetřovací zprávy: Šedesát dva mrtvých a téměř dvě stovky vězněných

Závěrečná vyšetřovací zpráva z 14. března 1947 končí pasáží, která shrnuje rozsah následků Sobotkovy spolupráce s gestapem.

Vyšetřovatelé v ní připomínají oběti z Chrástu, Plzně, Rokycan, Lysolaj a dalších míst.

Současně ponechávají soudu k posouzení, zda Sobotkova činnost v závěru války mohla vyvážit jeho předchozí jednání.

Závěrečný odstavec dokumentu zní:

„Otázka, zda i Sobotka jako vyšší illegální pracovník dodržel své slovo a splnil své povinnosti vůči illegálnímu hnutí a českému národu vůbec, t.j. zda svou dvouměsíční partyzánskou činností splatil dluh, oněm šedesátidvěma mrtvým a téměř dvoum stům vězněným z Chrástu, Plzně, Rokycan, Lysolaj, dále obětem skupiny Nelibovy, jakož i dalším desítkám osob do káznic dodaných, přenechává se k posouzení mimořádnému lidovému soudu.“

Pod zprávou je uvedeno datum 14. března 1947 v Plzni a podpisy vyšetřujících úředníků.

O rok a půl později, 27. září 1948, Mimořádný lidový soud v Plzni rozhodl, že Sobotkova odbojová činnost od konce ledna 1945 do osvobození vyvažovala škody způsobené jeho předchozím jednáním.

Jeho vinu přitom výslovně potvrdil.

Karel Sobotka tak po druhém soudním řízení zůstal bez uloženého trestu.

Sobotkův spis StB byl v roce 1987 zničen

Na Karla Sobotku vedla Správa vyšetřování StB v 60. a 70. letech spis s krycím označením „Sobol“. Podle dochované evidence byl spis 14. prosince 1987 zničen. Jeho obsah tak není znám a nelze určit, jakými okolnostmi Sobotkova života a činnosti se Státní bezpečnost zabývala. Samotná existence spisu nedokládá jeho spolupráci s StB.

Prameny a zdroje

Archivní dokumenty:

  1. Závěrečná vyšetřovací zpráva o Karlu Sobotkovi, Plzeň, 14. března 1947, 21 stran, archivní folia 169–189.
  2. Mimořádný lidový soud v Plzni, spisová značka Ls 246/47, trestní řízení proti Karlu Sobotkovi, 1947.
  3. Mimořádný lidový soud v Plzni, spisová značka Ls 99/48, revizní řízení, rozsudek ze dne 27. září 1948.

Poznámka k pramenům: Článek vychází především z fotografií poválečné vyšetřovací zprávy. Přímé citace z této zprávy zachovávají dobovou formulaci a pravopis.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz