Článek
Ráno v negližé
Visí na šňůře.
Přichycená kolíčkem.
Počátek v nedohlednu.
Na světlo nedohlédnu.
Ráno v negližé.
Svítání v župánku.
Snídani do postele dostanu.
Podává se nadýchané cosi.
O přídavek prosím.
Nebudu proti ní tlačit.
Ani se na ni mračit.
Nepokusím se ji krájet.
Všude kolem visí v cárech.
Dost pro všechny.
Okusí pocestný.
Šňůra napnutá.
Příroda vlhkem prodchnuta.
V mlze ztracené kolíčky.
„To je nadělení, lidičky!“
Nad nížinou poklička.
Slunce na holičkách.
Houstne a houstne.
Vidím jen na malý kousek.
To mi sotva stačí…
„Popojdi kousek dál, radši:“
Už by se pomalu krájet dala.
Trochu světla bych uvítala.
„Vystoupá, či klesne?“
„Zmizí, aniž hlesne?“
Zatím se v mlze utápím.
Mezi prádlem se poztrácím.
Dopoledne zahalené tajemnem.
Snad se poklička nadzvedne…
Se sluncem si do očí pohlédnem.
Věřím, že v době dohledné.
Za sebou plno práce.
Páry plné hrnce.
Navařeno, uklizeno.
Ještě sebrat prádlo, by to chtělo.
Nakropené ho poskládat.
Mlhou provoněné.
Nebudu ji postrádat.
Snad mě nenechá na holičkách.
Se sluncem kolíčky přepočítám.
Prázdnotou zeje šňůra.
Pár nadýchaných obláčků může zůstat.
Mlha ať se laskavě zvedne.
Mám nohy neposedné.
Ať někam jinam odkráčí.
Za sluncem vyrážím.
Může si jít po svých.
„Slunce zahřej mě trochu, prosím…“
