Hvězdné války… a moje cesta zpět ke psaní

Rozložení témat, o kterých v souvislosti s Hvězdnými válkami píšu, se neřídí žádným pevným řádem. Snažím se však, aby každý 10. napsaný článek byl pro mě osobní. Z toho důvodu jsem ve zcela prvním psal o sobě a má lásce k tomuto fandomu, a jedenáctý jsem pojal z pohledu rodiče. Protože pohled manžela jsem z části popsal právě ve svém prvním článku, nechtěl jsem se opakovat – a právě tehdy mi došlo, že Hvězdné války mě přivedly zpátky k jednomu z mých největších (teď už vlastně tomu největšímu) koníčků. Jedenadvacátý článek se začal rýsovat.

Než začalo moje období ohánění se světelnými meči, frčelo u mě nejprve kreslení ve všech formách. Tužkou, pastelkami, fixami… jak se tím dalo kreslit, je velká šance, že mi to prošlo rukama. A stejně tak jsem to měl s objekty svých kreseb. Tehdy jsem zkrátka kreslil všechno, co jsem viděl. Auta z novin či časopisů (u kluků v mém věku tehdy letěly časopisy o autech, tak jsem si jich taky pár koupil, abych zapadal), kreslené postavičky z Looney Tunes či Cartoon Network…

Dokonce se mi dostal do ruky časopis o prvním zfilmovaném Pánovi Prstenů (to mi mohlo být tak 9-10 let a vsadím se, že dodnes ho určitě někde mám) a moje deníčky a výkresy zaplnili Saruman s Gandalfem, jejichž plnovousy mě z nějakého důvodu bavily kreslit. Ano, takové věci si pamatuju, ale koupit v obchodě sýr a šunku (a nic víc) mi s železnou pravidelností vypadává z hlavy.

A ano, vsadím se s vámi, že sir Christopher Lee si byl tehdy na mých obrázcích určitě velmi podobný. A to myslím vážně.

Jiné děti si ve školním předmětu Čtení a sloh (bohužel, sešit se asi nedochoval) kreslily obrázky zvířat, výjevů z pohádek či něčeho podobného. Já si pamatuju, jak jsem jednu dvojstránku pokreslil epickým výjevem mladého Obi-Wana s Qui-Gonem, kteří se s Jar Jarem v patách za pomoci světelných mečů probíjejí nekonečnými hordami bitevních droidů. Myslím, že paní učitelka tehdy bohužel nebyla nadšená.

Jak jsem však dospíval, kreslit jsem přestával. To mě dnes mrzí, protože když chci synovi nakreslit cokoliv (krom helmy Dartha Vadera, na kterou si troufnu vždy!), vypadá to jako vajíčko po pádu z výšky. Jednoho dne jsem však objevil novou kratochvíli, které jsem tehdy naprosto propadl. Psaní.

Ještě v éře našeho starého domácího počítače jsem objevil textové editory a začal se realizovat.

Někdy tou dobou mě pobavilo pro mě tehdy strašně cize znějící slovo bestseller, tak jsem si ho půjčil do svého tehdy vznikajícího díla. Anebo jsem svoje dílo postavil kolem tohoto slova, těžko říct – nebudu spekulovat. Ze slova bestseller jsem každopádně udělal zkomoleninu Bez celeru, která se stala mým prvním dílem. O co v něm šlo?

Já se svými dvěma tehdejšími spolužáky (zdravím Dana s Peťou) jsme se nějakým způsobem dostali do podivné země, kde byli, mám pocit, obrovští mravenci a další nesmysly. Přirovnal bych to možná k Narnii a dal bych ruku za to, kdybych si to dnes mohl přečíst – a včarovat z toho funkční příběh. Samozřejmě jsem to nikdy nedopsal, ale pamatuju si, jak jsem několik stránek měl vytištěných na naší staré jehličkové tiskárně značky Epson.

Zdánlivě nepodstatná otázka: tiskli jste někdy něco na staré jehličkové tiskárně? Je to nahlas. Opravdu.

Ano, v té době jsem byl obrovským fanouškem žluté rodinky z amerického Springfieldu. A Harryho Pottera. I co mě nenapadlo? Ano, spojit to dohromady – a vznikl asi pětistránkový počin Bart Simpson a Šutr chytráků (ano, jak kreativní, já vím). Naštěstí jsem s tímto „veledílem“ neztratil příliš svého času, a Bart Simpson, vychovávanými zlými tetami Patty a Selmou, zůstal hluboko v propasti historie. To ovšem neznamená, že bych na psaní s postavami Simpsonových zanevřel…

Znáte seriál Ztraceni? Ano? A dokážete si ho představit ve světě Simpsonových? Ne? Nedivím se vám – ale já jsem z toho tehdy udělal svůj životní projekt. Přidal jsem postavy z Futuramy, pojmenoval jsem to Zvracení (ano, opět originální…) a zaslal jsem to na jeden z českých webů. Tam to opravdu umístili (já se tetelil blahem, že moje vlastní dílo je na internetu, kde si jej mohou přečíst ostatní), ovšem pod „společensky přijatelnějším názvem“ Mořská nemoc. To se mě tehdy trochu dotklo, tak jsem z Mořské nemoci udělal pouze první část eposu Zvracení.

Jedno z dalších pokračování se mimochodem jmenovalo Dědeček, protože kdo by nechtěl zparodovat Babičku, hm? Úplně nakonec se tahle monstrozita rozrostla na úctyhodných 20 dílů, a já musím zpětně pogratulovat mému starému já, že tak dlouho dokázalo táhnout prakticky jeden příběh (a mělo naplánovaných X dalších pokračování).

Pro zájemce přikládám link na wattpad, kam jsem tento svůj poklad tehdy umisťoval.

Dokonce v době vydání Simpsonových ve filmu, tedy někdy v roce 2007 (to už je tak sakra dávno!), jsem se na jednom z tehdejších českých webů, nyní nefunkční adrese simpsonovi.cz, zúčastnil soutěže o filmový merchandise. Tématem bylo, pokud si správně pamatuju, Simpsonovi v ČR. Napsal jsem na toto téma tedy scénář, kde figuroval tehdejší prezident, vietnamská tržnice, a další české klenoty… a dostal se mezi výherce. Nebyla to sice hlavní cena, popcornovač, ale triko velikosti S (do kterého jsem zhubl od té doby jen 2× v životě). Dodnes mi visí ve skříni jako připomínka mých úspěchů (a začátků). Scénář jsem postupem času předělal a rovněž visí na wattpadu ve formě krátkého příběhu.

Psaní jsem propadl tak moc, že konkrétně první verzi Zvracení jsem si psal i ve vyučování ve škole s takovou vervou, že jsem pravidelně přestával sledovat, co se děje kolem. Dokonce se mi jednoho dne vysmála naše češtinářka, že si vedu deníček. Jednak by to nebylo nic k smíchu, a druhak jsem měl (a to zcela neironicky a neegoisticky) minimálně stejně dobré znalosti češtiny, jako ona, takže – i kdybych si deníček vedl, byl by bez jediné chyby.

Inu, jak napovídá nadpis, skončila mi povinná základní školní docházka, a já se vydal na střední školu, obor IT. Jeden by řekl, že na šumperském internátě bude mít člověk od pondělí do pátku dost času na psaní. Zvlášť s mojí fantazií. Bohužel, dodnes si vyčítám, že právě opak byl pravdou. Jakmile jsem jednou přičichl k počítačům (nikdy nezapomenu na svůj první laptop značky Acer) a zároveň se mi objevil svět velkých her, k nimž bylo vstupenkou GTA: San Andreas…

Protože do té doby jsem byl doma odkázán na počítač bez grafické karty, zvukové karty a internetu (vlastně jedinou zábavou kromě textových editorů byl MS PowerPoint, Solitaire a Pinball), můj vlastní stroj mě naprosto uchvátil. Za ty čtyři roky střední školy jsem odehrál stovky hodin her (FlatOut 2 a Star Wars: Knights of The Old Republic mám pořád v živé paměti) a shlédl alespoň tolik hodin různých filmů a seriálů, avšak psaní… jaksi vymizelo.

Je to ironické – dostal jsem svůj vlastní nástroj, jak se realizovat, což mě vlastně bohužel přimělo k tomu se seberealizací na nějakou dobu přestat.

Jedna zastávka vedla přes vysokou školu, kde mi to zejména kvůli oboru úplně nesedlo. Protože VŠ tedy padla, nastal čas jít do práce. Na místě, kde jsem 1. června 2013 nastoupil (původně jsem si říkal, že jen na pár měsíců), jsem na různých pozicích doteď.

A tohle zná určitě každý, kdo nastoupil do první práce, a zároveň ještě žije u rodičů, takže nemusí řešit problémy spojené s vlastním bytem: přebytek peněz. Najednou jsem měl každý měsíc k útratě sumu, kterou jsem dřív nedisponoval… A někdy v tu chvíli jsem zjistil, že knihy z prostředí Hvězdných válek nejsou jen ty, které vyšly v češtině.

A ještě chvíli mi, prosím, vydržte, protože tady se to začíná lámat. Právě z té doby, konkrétně 24. dubna 2014, pochází můj mail adresovaný českému Egmontu, zda plánují vydat knihu Truce at Bakura.

Neplánovali. No a jak jsem tak koukal na ty desítky nepřeložených románů, zeptal jsem se sám sebe, zda bych je dokázal přelouskat. Angličtina mi nikdy problémy nedělala…

A protože jsem zároveň chtěl projít časovou osou hvězdnoválečných příběhů tak, jak jdou po sobě, objednal jsem si jednu z chronologicky prvních knih v Expandovaném Univerzu. Konkrétně Lost Tribe of the Sith – sbírku příběhů, které původně vyšly jako e-knihy, popisující osudy ztracené sithské lodě a jejích obyvatel. Při čtení prvních kapitol jsem často musel pracovat se slovníkem, ale například technické výrazy se člověk postupně naučí a poslední část už jsem si užíval jako zdatný čtenář anglického textu.

Už během čtení této první knihy jsem si objednal pět dalších knih (sbírek povídek, odehrávajících se v určitých časových obdobích či lokacích), a s každou další výplatou jsem sjížděl tehdejšího prodejce bookfayre (po jeho konci pak bookdepository) a objednával krabice přetékající knihami.

Jenže čím víc jsem četl a čím více příběhů mi prošlo rukama, tím více jsem viděl neukončených (či podle mě neuspokojivě ukončených) dějových linek.

A právě TADY to začalo: po každé knize, kde se mi něco nezdálo, nebo mi něco naopak přišlo jako ideální pro pozdější objevení se v ději, jsem si nejprve zapamatoval, a až jich byla spousta, tak i napsal poznámku nebo dvě na kus papíru. A nevěřili byste, kolik takových poznámek na nejrůznějších útržcích papíru jsem na stole měl. Vypadalo to, skoro jako kdyby se k něčemu schylovalo…

No, a taky že svým způsobem ano. Poté, co jsem přečetl většinu knih (ne všechny, protože občas se nějaká zdržela na cestě a já potřeboval pokračovat ve čtení), dostal jsem se k poslední. Star Wars: Crucible měl být příběh o tom, jak stará generace hrdinů předává pochodeň té nové. Potomci Skywalkerů, potomci Solů, a spousta dalších postav, která byla představena během té dlouhé knižní pouti…

Ti všichni nedostali šanci, neboť George Lucas prodal Lucasfilm společnosti Disney. Tato velká dekanonizace, jak onomu prodeji říkám, zapříčinila, že celé Expandované univerzum (s jedinou světlou výjimkou v podobě hry The Old Republic) bylo odsunuto na druhou kolej. Ne do koše, ale stala se z něj alternativní časová osa. Ta k obrovské nespokojenosti spousty fanoušků Hvězdných válek už nikdy neměla dostat žádné další knižní ani jiné pokračování.

A já si tehdy říkal… Co Imperiální komando 2, o čem by asi bylo? A přežil Sev na Kashyyyku? A našli tu dýku z Mortisu?

Nevím, jak to popsat. Bylo to jako volání. Čím víc jsem si četl, co jsem si poznamenal, tím víc mi poznámky do sebe zapadaly jako jednotlivé dílky puzzle a mě bylo jasné, co s tím. Nedalo se nic dělat – musel jsem si napsat svoje vlastní pokračování.

Se svým bratrem, expertem na Mandaloriany, jsem vyřešil otázky ohledně Imperiálního komanda (2), a zbytek jsem dal dohromady já sám. Byly dny, kdy jsem nenapsal ani stránku, a pak naopak přišly dny volna z práce, kdy jsem si mohl dovolit sedět celý den u počítače – v naprosto nepohodlném tureckém sedě ve svém velmi starém křesle – a napsat třeba dvacet i více stran. A do toho sinavíc ještě sem tam něco přečíst – myslím na tebe, Death Troopers; bylo to krásné a strašidelné odpoledne.

Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo vše, co jsem v sobě měl, opravdu hodit na papír. Výsledný soubor MS Wordu měl přes 530 stran textu, a byl něčím jako mým dítětem. Když jsem potom zjistil, že si takovou knihu můžu i nechat vytisknout za relativně normální peníze na zahraniční webové platformě, neváhal jsem ani chvíli, a vytvořil si dokonce vlastní obálku ve stylu série Fate of the Jedi.

Když na knihu s názvem Cesta Síly teď koukám, pořád jsem na ni náležitě pyšný – jak na samostatnou obálku, tak na knihu jako celek. Jistě, kdybych si ji teď přečetl, určitě by se našla jak spousta chyb, tak i kostrbatých vět, které bych rozvedl, zkrátil, či zcela vypustil… Ale to není podstatné.

To důležité je, že v roce 2016 se ke mně psaní vrátilo… a už neodešlo.

Možná se občas na chvíli schovalo, ale psaní už je se mnou napořád. Je to totiž moje část, díky které si (s)plním sny.

Před lety jsem napsal na oficiální český hvězdnoválečný web článek o konceptech z Epizody VII, zúčastnil jsem se literární soutěže (neúspěšně) v nakladatelství Canc, a letos mi vyšla první recenze na českém LEGO webu (a snad ne poslední!). Mám rozjetou tuto sérii článků o mém oblíbeném fandomu, a do toho řešíme s manželkou knihu povídek, která nám vyjde v roce 2028. Zároveň mám tolik dalších projektů (ať už v různé fázi vývoje, nebo teprve v hlavě)… Ne vždy se tedy týkají psaní, ale já už teď vím, že tenhle koníček mě prostě nikdy neopustí.

Tak zase za dva týdny. Síla s vámi!