Článek
Krev, slzy, a pot
Vlastně spíš pot, pot… a pot. Tak jako už 6× předtím, i letos se v Trojhalí Karolina uskutečnil popkulturní festival s názvem Fantastická Ostrava – a jako už 3× předtím, i letos jsme si to se ženou nenechali ujít. A stejně jako naposledy, i letos jsme měli kostýmy.
Co však bylo letos nové, byl historicky nejteplejší víkend na území Česka. Ano, protože Fantastická Ostrava (dále jen FO) se pokaždé koná v červnu, bývá na ní teplo. Ale tohle bylo nepopsatelné. Teplota přes 30° Celsia brzy ráno (a kolikrát pozdě večer taky) se bohužel stala skutečností. Protože jsme se však těšili jak malí (vyjma syna Siria, který sice malý opravdu je, ale jaksi nevěděl, že se má těšit, protože nevěděl, že se vůbec něco speciálního děje), stejně jsme se navlékli do kostýmů, a vydali se pekelným podmínkám vstříc.
Od píky
A teď malý flashback. Na začátku roku jsme ženě jeli do Olomouce koupit zbrusu nový šicí stroj značky Lada, na který jsme jí nějakou dobu šetřili (a který si pečlivě a dlouho vybírala). Jedním z impulzů k nákupu byl i fakt, že jsme plánovali účast na FO a vlastnoruční výrobu kostýmů. Protože já jsem manuálně zručný asi jako Jabba Hutt (a manželku šití baví), po delším výběrovém řízení se nám podařilo vymyslet kostýmy, jaké žena ušije.
Staly se jimi pouštní oděv pro Luka Skywalkera a bílé šaty pro Leiu Organu, obojí z Epizody IV. Protože v době internetu je snadné (a rychlé) si najít zblízka detaily, samozřejmě že jsem se rozhodl jako hlavní zdroj informací použít jednu ze svých ceněných knih.
Star Wars: Obrazová encyklopedie (české vydání, prodávající se na některých antikvariátech i za více než 1000 Kč) mi byla věrným parťákem při zjišťování různých detailů, které jsem si z hlavy nepamatoval. Protože však nakonec se ukázala méně detailní, než bychom potřebovali, museli jsme otevřít stavidla vlnám internetu a původní filmové (občas i fanouškovské) kostýmy si z různých stran a úhlů vyhledat i tam.
Cesta je cíl…
Protože od začátku roku se pořád něco dělo (Knižní festival Ostrava, řešení vydání budoucí knihy, synovy narozeniny…), poměrně dlouho přípravy kostýmů stály na místě a převleky existovaly pouze v našich hlavách. Ale asi dva tři měsíce před FO mi žena připomněla, že bychom se měli opravdu začít věnovat přípravám.
A tak jsme to taky udělali, začali se věnovat přípravám – a to intenzivně. Kostým princezny Leiy jsme rozdělili na čtyři hlavní sekce: bílé šaty s kapucí, samozřejmě nezaměnitelná paruka, boty a blaster. Při nejbližší návštěvě Olomouce jsme navštívili obchod s látkami, který byl ženě doporučen, kde jsme (po krátkém bloudění na Dolním náměstí) vybrali materiál na budoucí šaty. Pokud si správně pamatuju, bylo to něco kolem tisícovky – což mi jako laikovi přijde dost, ale zpětně uznávám, že výsledek opravdu stál za to.
Paruku jsme následně objednali z Aliexpressu (chtěli jsme odjinud, ale spousta stránek měla fotky zkopírované přímo odtamtud, takže to vyšlo nastejno) a vysoké boty krémové barvy z Vinted. Kromě ušití šatů zbývaly poslední tři detaily (z mého pohledu bych jeden z nich vypustil, ale o tom za chvíli).
Prvním byl pásek, který má Leia přes šaty. Jedná se o širší pruh kůži podobné látky s ozdobnými lesklými, snad kovovými pláty. Ano, našli jsme (alespoň podle obrázku) opět na Aliexpressu přesně ten, ale s cenou se blížící další tisícovce jsem nechtěl riskovat, že se bude jednat o šunt. Objednali jsme proto o dost levnější variantu (i na pohled), avšak když se následně opasek spojil s šaty, výsledek byl více než uspokojivý.
Druhým detailem byla zbraň. Leiin blaster nebyl nutností, ale shodli jsme se, že je dostatečně ikonický na to, abychom jej ke kostýmu pořídili. Problém však byl, že Aliexpress ani žádný jiný prodejce (přes Vintedy až po Temu a Sheiny, které bychom normálně obloukem obešli) nenabízel repliku buď vůbec, nebo cenově úměrně tomu, co jsme byli ochotni zaplatit.
Shodou okolností se mi pár měsíců nazpět podařilo seznámit s člověkem vlastnícím 3D tiskárnu – a model požadovaného blasteru jsem, dokonce zadarmo, sehnal z internetu. Výroba samotná stála jen pár set, a výsledek krásně dotvořil kostým.
Zbýval poslední detail (nad kterým bych jako muž prostě neuvažoval), a tím byla rtěnka. Carrie Fisher měla v oblibě značku Clinique „Raspberry Glace“, kteoru si „procpala“ i do Epizody IV, a která byla nyní prakticky nesehnatelná. Vyřešil to náhradní odstín.
Když si žena šaty konečně ušila a oděla se do kompletního kostýmu, byl jsem ohromen – měl jsem doma svou vlastní princeznu Leiu.
FO2
Kostým Luka jsme rozdělili do čtyř hlavních sekcí: kardigan, kalhoty, boty, a nesměl chybět světelný meč. Ten samozřejmě vlastním už dlouho a Luke byl tak trochu možnost vzít si svou zářící čepel vydávající zvuky mezi lidi – a nevyčnívat z davu.
Protože něco podobného střihu si žena šila nedávno a měla zbytek bílé látky, začala kardiganem. Ušila ho poměrně rychle, jen abychom zjistili, že není dost velký v pase (to zabolelo!) a navíc byl průhledný, což vzhledem k tomu, že jsme očekávali tepla a tedy i pocení se, nepřicházelo v úvahu.
Vyrazili jsme tedy opět do olomoucké prodejny látek a tentokrát už bez bloudění nakoupili materiál, o kterém jsem usoudil, že vypadá dost podobně Lukovu tatooinskému úboru.
Kalhoty jsme objednali ze sellpy (odstín po rozbalení úplně neseděl a na jedné ze zadních kapes byla barevná nažehlovačka, ale vem to čert, zase tolik vidět nepůjdou) a vysoké pracovní gumové boty z Vinted.
Druhá verze kardiganu byla ve všech ohledech lepší – podle Lukova vzoru měla delší rukávy a byla celkově mohutnější, takže se dala lépe přepásat. Když žena dodělávala na stroji poslední část kostýmu, nesl jsem jí kávu a společnými silami se nám podařilo ji na světlý kardigan rozlít. A ne, nevyprala se a ani ji nevybělilo slunce. Nakonec jsem usoudil, že v pouštních podmínkách tatooinu by se něco podobného stát mohlo, a tak se flek stal součástí kostýmu.
Jediným detailem, který jsme k Lukovi museli z Aliexpressu doobjednat, byl pásek. Barvu měl podobnou, jako ten filmový, jen přezka byla o něco menší. Doma jsme vyštrachali nějaká pouzdýrka, která jsme na pásek navlékli spolu s karabinou na zavěšení meče, a druhý převlek byl hotový.
Zajímavost:
Protože Luke Skywalker je blond a nemá vousy, kromě paruky mě čekala jedna poměrně důležitá událost. Za posledních 15-16 let jsem se nikdy zcela neoholil; vlastně ani moje manželka nevěděla, jak bez vousů vypadám. Líbilo se mi být zarostlý. Avšak co bych pro dobrý kostým neudělal. Všechno šlo dolů, vousy i vlasy.
Další zajímavost:
Protože jsme nechtěli syna nechat bez kostýmu, stal se z něj na sobotní den maličký Han Solo. Bílé tričko, modré kalhoty (na které žena po mém naléhání našila Solův červený lampasový proužek), a narychlo ušitá černá vesta – k tomu Solův blaster z Aliexpresu (z jakéhosi tuhého gumového materiálu, ale na ten jeden den posloužil), který syn poměrně dost okousal – a roztomilý malý Han Solo byl na světě.
FO3
Cesta s dítětem je očistec
Nadešel pátek 26. června (to už se dlouho vědělo, jaký pekelný víkend nás čeká) a my se dopoledne vydali na vlak. Jeli jsme vcelku nalehko, kromě kočárku jsme měli jen dvě tašky (naložené na vozidle), každý plný batoh na zádech, a dva kufry, které jsem za sebou táhl.
Cesta by byla samozřejmě lepší, kdyby se teploty nerozhodly atakovat pekelné hodnoty, ale co musím vyzdvihnout, je klimatizace, která v Českých drahách opravdu fungovala na plno a bylo nám díky ní nejen snesitelně, ale chvílemi i příjemné chladno.
Ovšem rozebírat kočárek v úzké uličce vlaku, protože neprojede (nikdo nám neporadil, že na druhé straně vagonu se nachází úložný prostor jak pro kola, tak i vozíky a kočárky) a nadvakrát ho přenášet ještě celý rozpálený zvenku přes celý vagon… Myslel jsem, že tam se má doposud dobrá nálada rozpadne jak Hvězda smrti po zásahu protonovým torpédem, ale udržel jsem nervy na uzdě. Manželka měla cestu o poznání těžší, jelikož syn se rozhodl, že se nevzdálí dále než na tloušťku vlasu. Byť jsem se snažil jej zabavovat, jak jsem mohl, až pomalá procházka po vagonu nedlouho před Ostravou dala ženě na chvíli možnost vydechnout.
Následně nás už jen čekala cesta tramvají ze svinovského nádraží ke Karolině, a odtud trolejbus do Koblova (konečná zastávka, prosíme, vystupte), kde jsme bydleli v malém rodinném penzionu. Pokoj krásný, cena krásná, jen klima nikde. Ale přežili jsme a pobyt jsme si užili.
Konečně sobota
Zde se konečně dostávám k navázání na první odstavec. Co jsem řekl o klimatizaci ve vlacích ČD, se bohužel nedá říct o ostravských trolejbusech. Protože teploty se rozhodly mučit nás už od rána a jedinou „klimou“ bylo pár otevřených oken nad hlavou, kterými do vozidla proudil horký vzduch, dojeli jsme ke Karolíně zbroceni potem.
Venku jsem nasadil paruku (žena svou měla už od rána na sobě, protože s ní bylo víc práce) a vyrazili jsme k Trojhalí. Ač teprve deset minut po otevření, již nás přivítala poměrně dlouhá fronta – díky ní jsme si mohli prohlédnout některé z ostatních čekajících cosplayů a opravdu si uvědomit, že v převleku nejsme sami.
Řada návštěvníků se naštěstí hnula docela rychle a brzy jsme prošli kolem přepážky, kde jsme dostali na ruku pásek, značící barvou, že přijdeme i další den. Už z venku bylo patrné, že po nás lidi pokukují, což platilo i teď; já sám jsem si během procházení prohlížel hosty, jestli nepotkám někoho dalšího v hvězdnoválečném úboru. Nebylo jich mnoho, ale o tom za chvíli.
Ve sklepení (kde bylo celou dobu o dobrých pár stupňů méně) byl doprovodný program, například deskové hry či různé workshopy, a dvojice podzemních kójí se svými vlastními přednáškami. Tím ještě na chvíli oddálím program v horní části Trojhalí…
Den, kdy jsme jeli za hororem a nevěnovali se mu ani trochu
V podzemní kóji číslo 2 byl snad po celý víkend program pod záštitou Hororové Ostravy. Na tu jsme ostatně se ženou (tehdy ještě jen kamarádkou) vyrazili v roce 2022, jen abychom zjistili, že se jedná o drobnou část právě FO, která nás okamžitě uchvátila. Že se v Ostravě pořádá taková velká akce (o které mimochodem nemají někteří místní tušení ani teď), jsme netušili, a nadšeně se stali (ne)pravidelnými návštěvníky. Vlastně jsme datum naší první návštěvy zařadili do našich rodinných svátků, které se snažíme pravidelně připomínat.
Bude fotka, nebo ne?
Upřímně si myslím, že většina ostatních návštěvníků FO nás nepoznala. Proč? Protože naše kostýmy nesouvisely s anime, o kterém si troufnu říct, že počtem převyšovalo cokoliv jiného. Určitě to není nic špatného – my sami jsme v roce 2024 šli v cosplayi Rakeťáků známých z Pokémonů. Ale protože původní Hvězdné války vyšly téměř 50 let nazpět, myslím si, že postavy z tohoto filmu nejsou pro všechny už tak známé, jako právě třeba anime, ve kterém se naopak už vůbec neorientuji já.
Každopádně jsme se s manželkou shodli, že letos se s námi nefotilo ani zdaleka tolik lidí, co právě dva roky nazpět. Sem tam se nějaký nadšenec s vlastním foťákem našel, ale největší radost nám udělal přechod mezi dvěma budovami, ve kterých se FO konala. Právě tam jsme potkali dvojici postav z Nové naděje, a to úžasně propracovné Tuskena s Jawou. S těmi jsme se pro změnu museli vyfotit my dva (ne, že oni by byli proti!).
Na druhou stranu, když už se s námi někdo fotil, tak většinou vyloženě geekoval a bylo vidět, že z našich kostýmů (a fotky s námi) má radost. A z toho jsme na oplátku měli radost my. Jen mě mrzí, že v neděli, kdy jsme kostýmy z logistických důvodů (a protože byly nasáklé potem) nechali v kufru a na sobě jsem se synem na rozdíl od manželky měl jen druhořadý převlek, objevilo se na festivalu větší množství dalších hvězdnoválečných cosplayerů. Taková fotka se stormtrooperem nebo Echem z Bad Batch by mi udělala radost, ale bez svého Luka jsem se do focení nehrnul (což se nedá říct o manželce, která našla ke své El ze 4. řady Stranger Things i báječně zpracovaný kostým Vecny).
Díky našim cosplayům jsme se dali do řeči s několika zajímavými lidmi, z nichž vypíchnu sympatického pána, který mi vyprávěl, jaké strasti postupoval se svým kostýmem Luka Skywalkera z Epizody VI.
Dvě haly jsou lepší, než jedna
Celou otevírací dobu FO probíhal jak dole, tak zejména nahoře v halách bohatý program. V podzemí již dříve zmíněné deskovky či workshopy a dvě kóje s individuálními programy. V první ze dvou hal byla spousta stánečků patřících umělcům, tvořících všechno možné, od záložek přes piny po obrazy, převážně s manga/anime tématikou. Dalšími stánky byli prodejci například s plackami, tričky, plyšáky či různými figurkami, kteří snad na žádném z ročníků nesmí chybět. Toto doplňovalo jak několik stánků různých vydavatelství, věnujícím se prodeji svých knih (mrk mrk), tak i 3D tisk a herní počítače či staré konzole, na nichž se daly zahrát opravdové herní klasiky.
Samozřejmě v centru první haly stálo hlavní pódium, na kterém proběhla jak každoroční cosplayová soutěž (což mě mrzí, že jsme nestihli kvůli nastupující únavě syna), tak i různé rozhovory se slavnými herci či tvůrci. Ve druhé hale stálo další pódium, na kterém se odehrával „béčkový“ program. Za pár let, až bude syn starší, se zde určitě zúčastníme dětské cosplay soutěže, která se na FO konala v neděli. Kromě toho v hale stály další stánky – tentokrát naštěstí nebylo k prodeji tolik věcí s našimi oblíbenými motivy, takže oproti poslednímu ročníku, kdy jsme byli, jsme utráceli jen za knihy. Uprostřed haly bylo malé informační centrum, kde naštěstí vždy, když jsme potřebovali, byla k dispozici ledová káva. Drobná poznámka: klidně by příště mohla být větší.
Právě v jedné z front na kávu (hle, oslí můstek!) mě oslovil onen pán s kostýmem Luka. Díky němu jsem se dozvěděl i věci o oficiálních kostýmových organizacích, které jsem do té doby nevěděl – a nové informace o svém oblíbeném fandomu hltám vždycky jak houba. Doteď mě mrzí, že na pána nemám kontakt; mohli jsme být kamarádi. Protože kamarádů, kteří mají (ať už více či méně do hloubky) rádi Hvězdné války, není nikdy dost!
Mezi halami, stejně jako obvykle, stálo několik stánků s pitím a drobným občerstvením. Nebýt tam se synem, tak jsem si jist, že by nás se ženou nikdo nevyhnal z pohodlných křesílek, stojících kolem stolků s vodními dýmkami. Kvůli obrovským teplotám byla na jednom z konců jídelní uličky nainstalována vodní mlha, která byla příjemně ledová. Jedinou nevýhodou bylo, že i když jste se nechali zmáčet, jak jste chtěli, po pár minutách v hale to vůbec nebylo poznat. Pro mě osobně tak byla vodní mlha nejnavštěvovanější „atrakcí“ festivalu. Za ní jsou v závěsu ledová káva a na třetím místě je dvojice stánků s hororovými knihami.
Dokola, a… dokola
Ač byl na festivalu v Trojhalí opravdu přehršel stánků, návštěvníků a programu, s malým dítětem (nemluvě o těch hrozných vedrech) bylo jeho procházení alespoň 2× tak náročnější, než by bylo bez něj. Navíc jsme na místě byli už od rána, a tak se – naštěstí jen na nedlouho – dostavila v určité fázi jakási letargie. To jsme jen tak procházeli halami tam a zpět a občas uznale pokývali na znamení, že se nám nějaký kostým líbí. Tento stav však netrval dlouho, a opět jsme se dostali do nadšené nálady.
Konec
Nejprve musím zmínit, že jsme si v týdnu před FO otevřeli programy na všech stagích a vypsali si, co nesmíme zmeškat. A že letos bylo z čeho vybírat! Nakonec však, výsledkem různých vlivů (špatné plánování, zdržení se na jídle, spánek malého…), jsme se dostali přesně na JEDNU jedinou přednášku. Byla součástí Hororové ostravy (podzemní kóje číslo 2, 13:30-14:30), moderoval ji jako vždy úžasný Honza Vojtíšek a jmenovala se Domácí prostředí v hororových příbězích. Byla úžasná, a další den jsme ji s moderátorem rozebrali u stánku vydavatelství Golden Dogu.
Jak už jsem zmínil předtím, chteli jsme v sobotu vydržet co nejdéle, abychom se pokochali pohledem na vždy tak propracované cosplaye, účastnící se soutěže. Obrovské vedro si však vybralo svou daň v podobě dřívějšího odchodu.
Na zastávku trolejbusu jsme došli notně unavení, ale hned u čekajícího trolejbusu se nám dostalo pozitivního nakopnutí, když pan řidič vyběhl, aby si s námi udělal fotku, protože byl očividně fanoušek Hvězdných válek. To pro mě byl impulz nesundat si paruku dříve, než se za námi zavřou dveře našeho ubytování.
Pak jsme vyjeli… A posledních dvacet minut v trolejbusu bylo opět jedinou klimou několik otevřených oken, a z nich vanoucí horký vzduch. Takže na naší zastávce jsme cestou na pokoj byli hotoví i my.
A jeden fun-fact na závěr: Lukovy boty, které jsem popisoval výše v textu, mi byly na levé noze tak tak, a na pravé dokonce tak o půl čísla menší. Určitě si dokážete představit, jak mi bylo po celodenním chození! P.S.: Ponožky na mě byly toho dne tou jedinou nezpocenou věcí.
A protože se článek jmenuje „Fantastická Ostrava v kůži Jedie“, naši neděli popíšu jen ve zkratce. O manželčině Eleven jsem se už zmínil, a protože i já chtěl pro sebe a syna něco druhého, vzali jsme každému z nás jednobarevné triko, černou barvu na textil na ně nakreslili velká písmena – a vznikly kostýmy Terrence a Phillipa.
Jeden z cizích návštěvníků festivalu (možná Polák, ale kdo ví) nás opravdu poznal a pokaždé, když nás míjel, naznačil prdění. Já jakožto fanoušek South Parku jsem byl v sedmém nebi.
A co cesta vlakem zpět? Dobrodružství samo o sobě, ale zvládli jsme to a pan průvodčí se stal svědkem mého striptýzu, když jsem si vyměňoval zpocený svršek za čistý. Někdy má člověk málo místa na převlečení (už druhá Forrest Gump narážka, hehe!) a musí vzít zavděk alespoň tím, co je k dispozici.
Pokud jste tam někdo ze čtenářů byl, určitě se mi ozvěte v komentářích, a třeba se tam potkáme další rok. Popřípadě jestli tenhle článek bude impulz pro vytvoření nějakého vašeho kostýmu, je to jenom dobře.
Protože letos to zase byla bomba a my pojedeme určitě!
FO4
Na závěr
Týden po skončení FO mi kolegyně z práce nechala hlasovou zprávu s tím, že byla na návštěvě vzdálenější rodiny. Tam se dala do hovoru s příbuznou, od níž se dozvěděla, že FO rovněž navštívila. Když popsala, za koho jsme tam byli my, reakce přišla hned: „Ty si pamatuju!“
To je za mě nejlepší pochvala, jakou může člověk – byť se sebejednodušším kostýmem – dostat. Takže až příště uvidíte na podobné akci kostým někoho, kdo se vám líbí, nebo znázorňuje vaši oblíbenou postavu, běžte za ním a klidně si o fotku řekněte. Nebo aspoň pochvalte. S největší pravděpodobností bude rád (doufám, že jsem pana červenočepičkáře moc nenaštval, když jsem řekl, že by jeho čepice měla být zelená)!
P.S.: Jenom cosplayery nerušte u jídla. Tu chybu jsem pár let nazpět udělal, a bylo to nepříjemné pro oba.
Pokud se vám text líbil, můžete mě klidně pozvat na kafe. A že ho při psaní spotřebuju! 😁
Předchozí články:
