Článek
Moje úplně první zkušenosti s hvězdnoválečnými hrami proběhly v, na dnešní poměry, velmi úsměvných podmínkách. Počítač v každé domácnosti tehdy pořád ještě nebyl samozřejmostí, a tak mé návštěvy u spolužáků končily buď u Lega, nebo právě počítačové obrazovky. Proto když jsme dostali od známého první „mašinu“, která by dnes měla hodnotu obrovského těžítka (neměla ani zvukovou kartu), byl jsem jako dítě nadšený. Spolu s ní mi totiž do rukou přišly desítky herních CD s nejrůznějšími demoverzemi her (nikdy nezapomenu na seznámení s Dungeon Keeperem), mezi nimiž se schovávaly i dvě z mého nyní tak oblíbeného univerza.
První z nich byla Jedi Knight, pokračování dnes kultovních Dark Forces. Oproti dnešku opravdu nepěkná grafika (krabicově vypadající hlavy či helmy stormtrooperů, čepel světelného meče jako by byla udělána ve windowsáckém malování, atd.), navíc beze zvuku… a já se cítil jako Jedi. Zvuky zažehnutého meče, odrážejícího střely hranatých vojáků, jsem si dotvářel během hry sám (VŽUUM, VŽUUUUM), a celý ten jeden level, který demo nabízelo, jsem znal prakticky nazpaměť. Přesto (a proto, že moc na výběr jsem neměl), jsem ho hrál pořád dokola.
Druhou z her byla bitva na Hothu z Shadows of the Empire. Myslím, že kdybych tehdy rozuměl počítačovým parametrům, asi bych nechápal, jak na našem obstarožním stroji může taková pecka šlapat. Ne tak často jako v případě Jedi Knight, ale stejně dost opakovaně jsem posílal k zemi to jedno stejné AT-AT a střílel po těch pár AT-ST, které jsem v rámci omezeného levelu dostal. Připadal jsem si jako Luke Skywalker v Epizodě V - to jsem ještě nevěděl, že vlastně hraju za Dashe Rendara, a že mu patří jedna z nejoblíbenějších videoher své doby.
Hodně, hodně, hodně staré hry
Když jsem na střední škole objevil na YouTube kanál Angry Video Game Nerd, okamžitě se mi zalíbil a sjel jsem všechna videa (fanouškem jsem dodnes). Když jsem narazil na speciální 100. díl, věnovaný klasickým hrám z Hvězdných válek, byl jsem nadšený. Díky tomu jsem se zprostředkovaně seznámil jak s hrami, které jsem neměl příležitost si zahrát, tak s tím, co na nich bylo špatně.
V 80. letech vyšlo několik her, adaptujících určité filmové scény. Zcela první hrou (vyšla rok před uvedením Epizody VI) byla adaptace obrany povstalců na Hothu z filmu Impérium vrací úder. Hráč tady ovládá sněžný spídr, létající vlevo a vpravo, a snaží se zničit co největší množství AT-AT, pochodujících k základně.
Hned rok na to vyšlo několik dalších her. Ta první, podle Návratu Jediho, opět mapující jen určitou scénu, a to útok na Hvězdu smrti. Hráč zde ovládal malý Milleninum Falcon a odstřeloval titěrné kousky hranaté bránící se vesmírné stanice. Když se mu povedlo prostřílet si stanicí tunel až k jejímu jádru, Hvězda smrti explodovala a hra byla u konce.
Po ní se objevila ještě Jedi Arena, kde proti sobě stáli dva hráči. Jejich úkolem bylo na sebe navzájem odrážet výboje ze cvičného cíle (jako používal Luke v Epizodě IV). Všechny tři zmíněné hry byly na domácí konzoli Atari, avšak od stejné značky vznikla i arkádová hra pro herny. Ta adaptovala Novou naději. respektive útok na Hvězdu smrti. Jednoduchá vektorová grafika zvádla uvěřitelně zobrazit jak nepřátelské stíhačky TIE, tak povrch Hvězdy smrti, a stala se velmi populární.
O rok později následovala arkádová verze Epizody VI, která pohledem shora zprostředkovala několik létajících levelů, například spídrovou honičku na endorském měsíci, či útok na druhou Hvězdu smrti. Následující rok se trilogie arkádových her podle původních filmů završila, když vyšla „konverzní sada“ pro skříň s původní hrou z roku 1983. Sada využila zvuků a grafiky první hry, a předělala je do levelů podle Epizody V.
Z dnešního pohledu jsou všechny tyto rané hry opravdu velmi jednoduché (jak vzhledem, tak hratelností), ale byl to teprve začátek.
Už „jen“ staré hry
Uběhlo celých deset let od premiéry Epizody IV, když pouze v Japonsku vyšel klenot, který onen film adaptoval. Velmi, velmi volně adaptoval. Úvodní cutscéna vypadá věrně filmu, a pak… Hráč začne hrát za Luka uprostřed tatooinské pouště, kde už má světelný meč (!). Detekce zásahu je striktní a vůči hráči neférová; hráč má s mečem omezené pole působnosti a musí stormtroopery zasáhnout přímo, zatímco nepřátelská střela může proletět jen pod nebo nad ním, a on ztrácí svůj jeden. Jediný. Život (!!).
Korunu všemu zasazuje finální boss hned prvního levelu. Pokud se hráč dokáže probít obrněným sandcrawlerem plným nebezpečných pastí, čeká ho… Darth Vader. A to není vše - když se s ním hráč pustí do boje a zasáhne ho mečem, z Vadera se za dramatické hudby stane obří škorpion (!!!). Když jsem tento moment viděl poprvé, nevěděl jsem, jestli se smát, nebo brečet.
Rok nato vyšla hra podle kresleného seriálu Droids. Jedná se o jednodušší arkádovou hru pro tehdejší počítače, a soustředí se na ústřední postavy, C-3PO a R2-D2.
Tím jsme ukončili 80. léta, a dostáváme se do devadesátek. V roce 1991 vyšla, opět pouze v Japonsku, hra Attack on the Death Star. Je podobná arkádovce na Atari s tím rozdílem, že je na ní vidět technologický pokrok (využívá digitalizované hlasy postav z Epizody IV a 3D vektorovou grafiku). Jak naznačuje název, hráč ve třech fázích opět útočí na Hvězdu smrti.
Ve stejném roce vyšla dvojice her pro konzoli NES (Nintendo Entertainment System). První, s jednoduchým názvem Star Wars, opět adaptovala Epizodu IV; jedná se však o věrnější pojetí, než v případě japonské hry. Zároveň je však daleko zmatenější, protože člověk nedostává „hinty“ k tomu, co potřebuje do dalších levelů. Pokud tak hráč náhodou nesplní nebo neposbírá, co má, je opakovaný průchod předchozími levely prakticky nutný. Ve stejném grafickém kabátku vyšlo i pokračování jménem The Empire Strikes Back.
Opravdovou lahůdkou co se týče starších her je akční Super trilogie, která vyšla v letech 1992, 93 a 94. Super Star Wars, Super Star Wars: The Empire Strikes Back a Super Star Wars: The Return of the Jedi (Super byly možná proto, že vyšly na pokračovatele NES s předponou Super) byly další adaptací filmů. Ovšem ne ledajakou - na tehdejší dobu se povedlo původní trilogii dát hezký grafický kabátek (včetně určitých pasáží s vozidly, které jsou formou 3D levelů), který potěší oldschoolové hráče i dnes. Trojice her poměrně přesně sleduje dění filmů, jen tu a tam se malinko pozmění, aby seděl do hry. Takovým trademarkem trojice těchto her jsou souboje s opravdu obřími bossy na konci některých levelů, které s poměrně náročnou obtížností dokážou potrápit hráče.
Tyto hry už nabízejí mnohem lepší herní zážitek, než první kousky ze světa Hvězdných válek, a značka si tak vybudovala silné jméno na videoherní scéně.
Rudý pět, připraven! aneb stíhačky v hlavní roli
V roce 1993 spatřila světlo světa hra, která se mezi fanoušky stala kultem: X-Wing. V kůži povstaleckého pilota Keyana Farlandera se hráč posadil do kokpitu X-wingu (dalšími hratelnými stíhačkami byly A-wing a Y-wing) a zúčasznil se vesmírných střetů, vedoucích k Bitvě o Yavin z Epizody IV. Hra uspěla jak mezi hráči a kritiky, tak i finančně, a následovala dvě rozšíření: Imperial Pursuit a B-wing. Každé přidalo do hry nové mise, a druhé i stejnojmennou stíhačku. Hra nejprve vyšla na disketách, a díky své oblibě se v dalších letech dočkala jak několika remasterovaných vydání na CD, tak i digitální distribuce, takže je možné si ji legálně pořídit a zahrát i nyní.
Cítím jako povinnost zmínit, že obliba těchto her je mimojiné způsobena i tehdejším znovuzažehnutím zájmu o značku Hvězdných válek, které způsobily knihy od Timothyho Zahna, známé jako Thrawnova trilogie.
Další přírůstek do série z roku 1994 byl TIE Fighter. Jednalo se o pokračování hry X-Wing a zároveň o zcela první hru z univerza Hvězdných válek, kdy hráč dostal možnost se stát záporákem. Pilot začátečník Maarek Stele má k dispozici sedm různých druhů strojů, z nichž většina jsou varianty na klasické stíhačky TIE; stejně jako v případě X-Wingu pro hru vyšla dvě rozšíření (Defender of the Empire a Enemy of the Empire).
Následující pokračování s všeříkajícím názvem X-Wing vs. TIE Fighter přišlo v roce 1997. Namísto příběhových kampaní hra obsahovala pouze dvě velké bitvy rozdělené do několika misí. Protože fanouškům se nedostatek herního obsahu nelíbil, hra dostala rozšíření Balance of Power s misemi navíc
Posledním dílem série, který vyšel dva roky po svém předchůdci, byl X-Wing Alliance. Ten se opět soustředil na nového pilota, Ace Azzameena, a odehrávala se souběžně s hrami TIE Fighter a Shadows of the Empire a končila Bitvou o Endor.
V roce 1993 vyšla další hra zaměřená na střety vesmírných lodí s názvem Rebel Assault. Tentokrát se hrálo za bezejmenného pilota, a hra se odehrávala dějově během Epizody IV. O dva roky později vyšlo pokračování s podtitulem The Hidden Empire, které mělo tentokrát zcela originální děj.
Poslední hrou v tomto roce, která vyšla, byly hvězdoválečné šachy. Opravdu; Star Wars Chess byly klasické šachy s tím, že černé na šachovnici zastupovaly postavy antagonistů, zatímco bílé postavy Povstalců. Při každé potyčce dvou figurek se přehrála krátká aniovaná scéna, jak spolu zápasí.
I další rok se nesl ve znamení bitev mezi stíhači. Star Wars Arcade byla arkádová videohra z pohledu první osoby, založená na Epizodě VI, zejména bitvě o Endor.
Téměř filmový zážitek
Když nadešel rok 1996, světlo světa konečně spatřila hra, na kterou jsem narážel v úvodu článku - Shadows of the Empire. Ostatně můžu psát i český oficiální název Stíny Impéria - hra sice v češtině nevyšla, ale byla součástí obrovského multimediálního projektu stejného jména. Doprovázely ji kniha, komiks a soundtrack - jednalo se prakticky o film bez filmu. Všechna média sice vyprávěla prakticky stejný příběh, ale každé z nich mělo oproti ostatním něco navíc; pokud tedy hráč přečetl i knihu či komiks, neprocházel tím stejným příběhem pořád dokola, ale pokaždé si odnesl něco nového. Hru jsem sice kromě demoverze nikdy nehrál (konzoli N64 jsem neměl a výkonný počítač taky ne, viz úvodní odstavec), ale četl jsem jak knihu - ze které jsem byl maximálně nadšený - tak i komiks, který se po letech dočkal pokračování.
Hráč se ve Stínech Impéria ujímá postavy Dashe Rendara (chtělo by se říct Hana Sola z Wishe, ale jedná se o mnohem víc, než pouhou napodobeninu populární postavy), a zažije s ním odbrodružství mezi epizodami V a VI. V úvodu hry sice Dash bojuje na Hothu proti Impériu, ale jeho příběh si jde vlastní cestou a vyplňuje „hluché“ místo mezi filmy, když pátrá po uneseném Solovi. Mít tak dostatek času, hru bych si po napsání těchto řádků s největší chutí okamžitě zahrál!
Od každého něco
V roce 1997 hráči dostali hru Masters of Teräs Käsi; v překladu ocelová ruka. Jednalo se o 3D bojovou hru, kde stál vždy jeden hráč proti druhému, na styl Mortal Kombat nebo třeba Tekken. Příběh byl takový, že zbrusu nová postava Arden Lyn vedla imperiální šampiony v boji proti zástupcům Povstalců – a ti se mezi sebou vždy pobili. Víc v tom není.
Ve stejném roce přilétla ještě dvojice her. První z nich byla Monopoly Star Wars – v podstatě klasické Monopoly, jen s figurkami a lokacemi známými z Hvězdných válek. Druhou hrou je roztomile zpracované Yoda Stories. Hra se soustředila na Luka a jeho výcvik mezi epizodami V a VI. Každá hra začíná příletem Lukova X-wingu na Dagobah, ale dále jsou levely generovány náhodně, takže žádný průchod hrou není dvakrát stejný. Grafické zpracování bych přirovnal k Pokémonům z Gameboye Advance.
V roce 1998 přibyly další tři hry. Rebellion je strategická hra v reálném čase. Droidworks jsou vzdělávací hra pro děti od 10 do 12 let věku, kde musí stavět droidy, plnící určité úkoly.
Poslední hrou tohoto roku je začátek série Rogue Squadron. Další přestřelka vesmírných stíhaček, tentokrát arkádovější a rychlejší, než série X-Wing. Odehrává se se mezi epizodami IV a V a zobrazuje založení eskadry Rogue Lukem Skywalkerem. V roce 2001 vyšlo pokračování Rogue Squadron II: Rogue Leader a o další dva roky později třetí a poslední díl série, Rogue Squadron III: Rebel Strike.
To nejlepší nakonec
Dark troopeři. Kyle Katarn. Jan Ors a Moldy Crow… Pokud vám to nic neříká, věřte, že přicházíte o hodně. Hra Dark Forces (která položila základy jedné z mých nejoblíbenějších sérií vůbec ) z roku 1995 se z „obyčejné“ střílečky z pohledu z první osoby postupně vypracovala v sérii úžasných dobrodružství. Ale pěkně popořádku…
Samotné Dark Forces bylo po vzniku zesměšňováno jako klon hry Doom. Ačkoliv se Doomu vizuálně opravdu podobal a doopravdy jím byl inspirovaný, běžel na svém vlastním enginu, a jednalo se tak o originální dílo. První level se odehrával před Epizodou IV, a hráč měl za úkol ukrást plány Hvězdy (samotná krádež těchto plánů byla ve starém Expandovaném univerzu natolik komplikovano, že by si zasloužila vlastní článek). Po Bitvě o Yavin z Nové naděje Kyle spolu se svou parťačkou a pilotkou Jan Ors (já tě vidím, Jyn Erso z filmu Rogue One!) pro Povstalce plnily různé mise a objevily projekt zvaný Dark trooper. Ten se zabýval výrobou robotických vojáků - přirovnal bych je k droidům z Obchodní federace z prequelové trilogie, jen s tím rozdílem, že Dark troopeři byli daleko smrtelnější.
Ačkoliv je hra opravdu stará, když člověku nevadí hranatější grafika a trochu se popere s ovládáním, dostane se mu skvělého herního zážitku. Doporučuju!
Další díl série (druhá hra z úvodu článku) maličko mate názvem. Název Jedi Knihgt: Dark Forces II odkazuje na fakt, že Kyle Katarn zjistil, že je po svém otci citlivý k Síle. Nabídka zbraní se tak rozrůstá o ikonický světelný meč a hráč má za úkol zastavit imperiálního Inkvizitora Jereca a jeho Temné Jedie. Jejich cílem je najít Údolí Jediů, kde chce Jerec absorbovat všechnu energii Síly, která se tam nachází.
Jednalo se o první hru ze světa Hvězdných válek, která podporovala multiplayer, a přiznám se bez mučení, že mě mrzí, že mi tento titul utekl. Zvláště proto, že v rozšíření s názvem Mysteries of the Sith se hráč vžije do role Mary Jade, mé platonické lásky.
O dlouhé čtyři roky později, v roce 2002 vyšel další díl, který z názvu tentokrát zcela vypustil Dark Forces. Jmenoval se Jedi Knight II: Jedi Outcast a pokračoval v dobrodružstvích Kyla Katarna. Shodou náhod jsem se k tomuto dílu dostal až v roce 2019, kdy byl vydán jeho port na Nintendo Switch, a během pár dní jsem hru dohrál. Hra obsahuje vylepšený systém boje se světelným mečem a používání Síly, a kosit stormtroopery či jiné nepřátele je vždy radost.
A konečně, o rok později vyšel poslední díl této série s názvem Jedi Knight: Jedi Academy. Ten se ke mně dostal vlastně jako první, bez nějakého kontextu širší série, a stejně jsem si ho nadmíru užil. Vůbec poprvé si zde hráč může vybrat pohlaví a rasu své postavy (zapomeňte na upravovací možnosti á la SKyrim, tady je výběr značně omezený), která se přilétá vzdělávat do jediské akademie, a z Kyla Katarna se tak stala úkoly zadávající NPC.
Na rozdíl od předchozích dílů, kdy bylo pořdí misí přesně dané, si hráč v omezené míře může vybrat, kdy a kam se vypraví, což alespoň zčásti navozuje pocit svobody. Boj se světelným mečem je skvěle zvládnutý a hráč si může vybírat, jaké ze schopností (jak světlé, tak temné strany) Síly si chce osvojit. Přiznám se, že kdykoliv jsem hrou procházel, neodolal jsem použití blesků na nebohé Jawy. Jak zděšeně prchali! I když některé mise jsem hrál radši, než jiné (vidím tě, písečný červe u trosek mojí lodi!), celkově na hru rád vzpomínám. Protože Jedi Academy také obsahovala multiplayer, nedokážu spočítat, kolik hodin jsme strávili se spolubydlícími na internátu připojeni k LAN síti rubáním se světelnými meči navzájem mezi sebou. To byla doba!
Když se nad svými oblíbenými hrami zpětně pozastavím a zamyslím, musím uznat, že se nejedná o nějaké „doplňky“ k filmovým epizodám, ale o plnohodnotná dobrodružství, která už filmy dávno přerostla. Protože článek se mi nečekaně nafoukl, tady ho ukončím a dalším hrám, počínaje těmi doprovodnými k Epizodě I, se budu věnovat zase jindy.
Pokud se vám text líbil, můžete mě klidně pozvat na kafe. A že ho při psaní spotřebuju! 😁
Zdroje:
https://starwars.fandom.com/wiki/Star_Wars_video_games#Game_genres
Předchozí články:
