Článek
Ekonomické otřesy vyvolané pandemií, energetickou krizí a následnou inflací přirozeně přinesly řadu problémů a všeobecnou nejistotu, se kterými se musejí vyrovnávat všechny vyspělé demokracie.
Česká společnost se podle dostupných dat s krizemi posledních let vyrovnává hůře a pomaleji než ostatní. Dosáhli jsme jedné z nejvyšších úrovní inflace v EU. V době, kdy světový index cen potravin ve světě již dávno klesal, ceny potravin v České republice raketově rostly. Ceny energií v Česku patří mezi nejvyšší v EU. Zatímco stát a občané chudnou, velké oligopoly vykazují rekordní zisky.
Tyto problémy nejsou jen dočasnými výkyvy způsobené krizemi, ale odhalují hlubší strukturální problémy naší celkové politicko–ekonomické situace.
Jsem přesvědčen, že kořenem těchto jevů je dlouholetá silná oligarchizace české ekonomiky a politiky.
Stojí za pozornost, že podle nedávné analýzy časopisu The Economist jsme se ocitli na druhém místě v žebříčku zemí, kde panuje takzvaný klientelistický kapitalismus (crony capitalism).
Podle dat, která časopis zveřejnil, vzniká přibližně 15 % bohatství České republiky v sektorech náchylných ke klientelismu. Vyšší podíl bohatství z rizikových sektorů má podle tohoto srovnání už jen Rusko. Problém spočívá v tom, že úspěch a bohatství určitých firem v tzv. klientelistickém systému nevzniká vytvořenou přidanou hodnotou, ale díky vztahům miliardářů-oligarchů s politiky a úředníky. Důsledkem je omezení soutěže a rozrůstání oligopolů či monopolů, které postupně ovládají celé hospodářské sektory a jejich prostřednictvím politické rozhodování. Klientelismus je formou korupce, kde však nehrají už roli úplatky, ale přímý vliv konkrétních oligarchů na rozhodování státu o daních, dotacích, reformách a vůbec dalším směřování ekonomiky. Pár oligarchů bohatne, ale ekonomika se nerozvíjí a ztrácí schopnost adaptace na nové příležitosti. Ostatní podnikatelé i zahraniční firmy ztrácejí motivaci rozvíjet svůj byznys a investovat v České republice. Pro spotřebitele se zvyšují ceny zboží a služeb v monopolizovaných sektorech, zatímco jejich kvalita se nezlepšuje, neboť na trhu není dostatek konkurence.
Zájmy velkého byznysu s dominantním postavením hrají v české politice nebezpečně velkou roli. Oligarchizace ekonomiky a politiky poškozuje tržní prostředí a demokratické instituce.
Jedenáct nejbohatších Čechů vlastní majetek na úrovni osmnácti procent českého HDP. Mezi čtyřmi sty nejbohatšími lidmi světa je pět Čechů s celkově odhadovaným majetkem přes šest miliard dolarů. Tak vysoko se nedostal žádný z oligarchů z okolních bývalých komunistických států.
Není to bohužel známka úspěšnosti Česka, právě naopak. Česko chudne, stát se zadlužuje nejrychleji v Evropské unii, a životní úroveň jeho obyvatel přinejmenším stagnuje. Oligopoly a kartely ovládající klíčová odvětví jako je potravinářství, energetika nebo telekomunikace nemají problém udržovat vysoké ceny zboží a služeb, čímž mimo jiné přispívají k inflaci. Navíc dlouhodobě brzdí konkurenci, inovace a podvazují rozvoj a transformaci ekonomiky na nové příležitosti a výzvy 21. století včetně klimatické změny.
Příklady: (1) V sektoru energetiky ohrožují soukromé zájmy z hráčů s vazbami na politiku základní principy energetické bezpečnosti: dostupnost energií v přiměřeném množství, za dostupné ceny, bez nepřijatelného a nevratného vlivu na životní prostředí. (2) V Česku jsou nejdražší mobilní data v Evropě a Česko zaostává ve využívání obnovitelných zdrojů energie i za zeměmi jako Rumunsko nebo Polsko, před kterými jsme měli v úrovni rozvoje a výkonnosti ekonomiky vždycky náskok.
Oligarchizace se projevuje rovněž v oblasti mediálního prostředí, které zpětně ovlivňuje politiku. Nezávislé mezinárodní studie upozorňují na skutečnost, že větší část české mediální scény vlastní několik málo vlastníků, jejichž podnikáním není primárně mediální byznys, ale jiné oblasti ekonomiky. Soukromá média se tak stávají jakousi „sociální sítí“ velkých byznysových hráčů pro prosazování soukromých zájmů.
Současná politická agenda si žádá řešení celé řady závažných problémů. Probíhají vášnivé diskuse o důchodové reformě, daňových balíčcích, znervózňuje nás zaostávající konkurenceschopnost, růst extremismu a populismu, prohlubující se klimatické změny, nevíme si rady s budoucností energetiky. Tyto problémy ale nebudeme schopni dlouhodobě úspěšně řešit ve prospěch většiny občanů, nestane-li se politika v České republice méně závislá na dlouho budovaných oligarchických strukturách, které se přirozeně snaží uchvátit stát ve svůj prospěch.
Není to malý úkol a zvětšuje se s každým promarněným měsícem této vlády ve funkci. Neexistuje jednoduché a rychlé řešení tohoto problému, a nekladu si za cíl ho zde předložit. Jsem však přesvědčen, že cestou je odvážná politika, která se nebojí toto téma otevřít a pojmenovat. Česká republika nic nezíská zpochybňováním Zelené dohody a celkové zelené transformace evropské ekonomiky, o které usiluje Evropská unie a proti kterému v Česku financují velkolepý marketing fosilní lobby nejméně celou poslední dekádu. Nezískáme nic ani posmíváním se západním trendům jako je skutečný respekt k menšinám nebo rovnoprávnost mužů a žen, které za pomoci populistů takřka všech parlamentních stran odvádějí pozornost od skutečných výzev za spokojeného mručení těch, kteří vysávají základy našeho hospodářství na dřeň.
Ve skutečnosti potřebujeme pravý opak toho, co vyhovuje zavedeným partám ve vysokých patrech české politiky a byznysu: moderní vzdělání pro 21. století podporující kritické myšlení, tvořivost a budování soudržné společnosti, konkurenční podnikatelské prostředí účinně dohlížené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, kvalitní protikorupční zákony a regulaci lobbingu, reformu státní správy a samosprávy, přísnější mediální legislativu, dostupné bydlení budované povinně v rámci lukrativních developerských projektů, promyšlenou podporu vědy, výzkumu a inovací, budování moderní dopravní infrastruktury.
