Článek
Odkud se berou mezinárodní úmluvy
Mezinárodní smlouvy o lidských právech vznikají buď na půdě Organizace spojených národů nebo Rady Evropy, což je i případ Istanbulské úmluvy. Všechny vycházejí ze Všeobecné deklarace lidských práv, která prohlašuje, že občanská, politická, kulturní, ekonomická a sociální práva náleží všem lidem na celém světě bez ohledu na jejich národnost, rasu, pohlaví nebo jakoukoliv jinou charakteristiku. Deklarace vznikla po 2. světové válce, která proměnila velkou část tehdejšího světa v trosky. Ti, co ji rozpoutali, zavraždili milióny lidí z rasových důvodů nebo kvůli tělesnému postižení.
Kdo ve škole něco pochytil o dějinách světa po 2. světové válce ví, že ona velká myšlenka základních lidských a občanských práv pro všechny se v realitě prosazovala a prosazuje dost obtížně. Žádné úsilí o svobodu a mír ve světě, o spravedlivější vládu nebo o rozhovor mezi různými kulturami se bez ní ale neobejde. Je to základní podmínka rozvoje a prosperity států, společností i jednotlivců, kteří je tvoří. Ani diktátoři, kteří za žádnou cenu nechtějí lidská práva uznat, je zřídkakdy zpochybní přímo, a zkoušejí všelijaké výklady, aby je rozmělnili, omezili anebo přesvědčili ostatní o její zhoubnosti. Mnohé státy mají ve svých ústavních zákonech ustanovení inspirovaná Všeobecnou deklarací lidských práv. Česká Listina základních práv a svobod hned v prvním článku říká: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“
Lidská práva tedy mají univerzální neboli všeobecnou platnost. Vztahují se na všechny lidi. Není to výsada, o kterou je třeba se zasloužit, ale právo, které náleží každému jako lidské osobě. Právo na život, osobní svobodu a bezpečí není samozřejmé ani u nás v Česku.
Mezinárodní spolupráce
Státy přistupují k lidskoprávním úmluvám a přijímají závazek dodržovat jejich ustanovení. Kromě toho vyjadřují i společnou odpovědnost za svět a povinnost spolupracovat na podpoře a ochraně lidských práv, jak to vyžaduje Charta OSN. Úmluvy mají obvykle monitorovací mechanismy složené z expertů z více zemí a jejich úkolem je nezávisle hodnotit plnění závazků, doporučovat zlepšení a napomáhat mu, třeba na základě srovnání a příkladů, které se osvědčily jinde. Je to podobné, jako když si firma zadá vnější audit, aby potvrdila svým obchodním partnerům, že se chová podle pravidel.
Dlouhodobý závazek
Úmluvy o lidských právech jsou důležité i proto, že závazek dodržovat lidská práva musí být dlouhodobý. Svoboda, rovnost a důstojnost pro každého se nezajistí hned a nevydrží sama o sobě. Nejde tedy jen o správné nastavení zákonů nebo rychlé praktické opatření, ale o celkové a soustavné nastavování a přehodnocování veřejných politik. Velkou roli v zajištění lidských práv má také prevence, výchova a vzdělávání. Mezinárodní závazek znamená mnohem víc než jen nějaké programové prohlášení nějaké vlády, neřkuli předvolební slib. Jako příklad nechť poslouží opakované marné pokusy o reformu zdejšího důchodového systému, které jedna vláda začne a druhá za pár let zruší, aby zavedla jiné. Ano, výsledkem je léta nereformovaný důchodový systém.
Odpovědnost vlád
Posláním mezinárodních standardů je také to, aby vlády, které je nedodržují, mohly být volány k odpovědnosti. Vláda žádné země není pánem nad životem a smrtí svých občanů. Proto musí mít občané možnost svou vládu kritizovat a domáhat se nápravy i tehdy, když se děje nespravedlnost, jsou porušována práva a domácí úřady ani soudy na to neberou zřetel. V zemích Rady Evropy se mohou lidé, kteří se nedovolali spravedlnosti doma, obrátit k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tahle možnost pak zpětně působí na vlády a úřady, aby nezanedbávaly například práva menšin a různě znevýhodněných lidí. To je zvlášť užitečné, pokud se vlády populisticky starají jen o volební zisk a k houfování voličů se jim hodí ukazovat prstem na různé skupiny lidí a označovat je za zátěž pro společnost nebo „nepřizpůsobivé“.
Příklady, kdy mezinárodní úmluvy u nás něco změnily k lepšímu
Dobrým příkladem je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který zapůsobil na vládu komunistického Československa. Když Západ vynutil na konferenci v Helsinkách v r. 1975 na zemích sovětského bloku závazek úmluvu přijmout a dodržovat, v Československu se aspoň mírně uvolnily náboženské svobody. Na pakt a jeho nedodržování v Československu se odvolávala také Charta 77. Užitečný je i příklad novější: Díky mezinárodním úmluvám zakazujícím mučení a nelidské zacházení a díky výtkám a doporučením monitorovacích orgánů se v České republice přestala používat klecová a síťová lůžka a další donucovací opatření v psychiatrických léčebnách a domovech sociální péče. To, co bylo do té doby obhajováno jako tradiční, nutné a nenahraditelné, bylo ve skutečnosti jen pozůstatkem represivního zastaralého systému. Praxe ukázala, že donucování bylo jako metoda „léčby“ nejen nelidské a škodlivé, ale také neúčinné.
Mezinárodní úmluvy jsou pro mnohé utlačované světlem v temných časech. Tím, že pojmenovávají a vysvětlují lidská práva, jsou určitým vzorem spravedlnosti a rovnosti. Česká republika může a měla by být příkladem jejich dodržování. Přeci jen nejsme na světě sami a nemůžeme lidskoprávní úmluvy jednoduše odbýt tím, že my si věci zařídíme po svém. Porušování lidských práv často vede ke krizím a válkám, což můžeme vidět i v současné Evropě. Velké krize a války se dříve nebo později dotknou i nás.
V debatě o Istanbulské úmluvě jsme slyšeli argumenty dvojího druhu: že ji nepotřebujeme, protože máme všechno v pořádku a že má Úmluva nějaké postranní cíle. Že musíme v Česku líp řešit problém domácího násilí a násilí na ženách, to dokládají data, výzkumy a dokumenty současné vlády i prakticky všech vlád předchozích. A ten postranní úmysl? Na to se dá odpovědět otázkou: Jak to, že tento úmysl neodhalili žádní čeští zástupci, kteří se podíleli na vyjednávání úmluvy v nultých letech ani žádné z vlád, které text úmluvy schvalovaly a podepisovaly? Byly to vlády pravicové i levicové, v nichž zasedali dokonce někteří současní hlasití kritici úmluvy. Daleko spíš, než o postranní úmysl Úmluvy tu jde o obyčejný populismus, odmítání vnějšího „vměšování“ a údajných útoků na naši suverenitu. Vysvětlení je nasnadě. Stejní lidé, kteří v minulosti s Úmluvou neměli problém, dnes bijí na poplach, protože náš politický život ovládl populismus. Ten pro získání hlasů a podpory voličů často využívá boje proti takzvaným elitám a establishmentu. Jenže když jste ve vládě nebo doufáte, že v ní po příštích volbách zase zasednete, jediný „establishment“, kterému se můžete vzepřít, je establishment vnější. A tak zdejší populisté zprava zleva straší před podemílání tradic, národní identity a vnášení vnějších norem. Je to velmi dobrý způsob, jak si získávat lidovou podporu bezpracným, laciným a velmi riskantním způsobem.
