Článek
Ratifikace Istanbulské úmluvy začne 24. ledna v Senátu. Doufám, že se Senát a posléze i Poslanecká sněmovna k potírání násilí postaví čelem a Úmluvu mezi posledními státy Rady Evropy nakonec schválí. Patřím k těm, kteří o to usilují.
Uplynulo třináct let od přijetí Úmluvy Výborem ministrů Rady Evropy. To v Česku shodou okolností vládl kabinet vedený ODS. Příprava a vyjednávání úmluvy běželo léta předtím za aktivní účasti českých zástupců, bez valného zájmu veřejnosti. Pochybný boj za „obranu tradic“ nastal v Česku až o několik let později. Současná vláda, která se zavázala zajistit lepší ochranu obětí sexuálního a domácího násilí, k úmluvě přistoupila obezřetně. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek hned na začátku svého působení požádal o odklad ratifikace, aby prý mohla proběhnout řádná politická debata. Ta v mezičase proběhla, doprovázená přehlídkou apokalyptických vizí, které do Istanbulské úmluvy vkládají, co tam ve skutečnosti není, např. zákaz velikonoční šupačky nebo zavedení 73 pohlaví. Česká politická scéna se ale jako celek v některých ohledech opravdu posunula. Ze všech počinů bych vyzdvihl nedávnou změnu definice znásilnění, výsledek naprosto výjimečné spolupráce napříč sněmovním politickým spektrem s odbornou veřejností v oblasti práva a sexuálního násilí.
Proč věnovat pozornost násilí na ženách a domácímu násilí?
Ženy a dívky jsou často a v mnohem větší míře než muži vystaveny domácímu násilí, sexuálnímu obtěžování nebo znásilnění, a to i v České republice. Od r. 2003 bylo podle odhadů partnerem zavražděno 252 žen, 162 tisíc ročně jich vyhledá lékařskou pomoc kvůli domácímu násilí. Každá 3. žena (30 %) a každý 9. muž (12 %) má zkušenost s domácím násilím (Ipsos, 2022). Domácí násilí se dotýká až 2 500 domácností s dětmi ročně. Tyto děti bez pomoci málokdy zvládnou neopakovat násilné modely chování, které si odnesly z domova. 4,8 mld. Kč je roční ekonomický dopad domácího násilí na zdravotní systém. Na policii je ročně nahlášeno kolem 600 případů znásilnění, studie ale ukazují, že je to asi jen 10 % případů (Úřad vlády ČR, 2018).
České veřejné mínění o domácím násilí a násilí na ženách se vyvíjí léta, setrvale a v přímé souvislosti s tím, jak roste povědomí o něm. Podle průzkumů veřejného mínění, které má Senát k dispozici, se 84 % veřejnosti domnívá, že v Česku potřebujeme zlepšit prevenci násilí na ženách (Focus, 2018). 90 % respondentů, kteří vědí, čeho se Istanbulská úmluva týká, si myslí, že by Parlament měl Úmluvu schválit (CVVM, 2021). Politická reprezentace ale i tady ve vnímání reality zaostává.
Istanbulská úmluva nepřináší nic zásadně nového do českého prostředí, v němž má požadavek rovnosti mužů a žen v soukromém i veřejném životě stoletou tradici. Rovnost jako základní společenskou hodnotu zmiňuje hned v první větě prvního článku Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“
Požadavek rovnosti a důstojnosti přímo souvisí s tím, co řeší Istanbulská úmluva. Ať už se nerovnost žen projevuje platovým ohodnocením, sexuálním obtěžováním na pracovišti, domácím násilím nebo ponižováním na veřejnosti, všechny tyto projevy nerovného společenského i ekonomického postavení (diskriminace) činí z žen snadnější cíl násilníků. 92 % obětí znásilnění a 88 % obětí sexuálního nátlaku jsou právě ženy. Násilí a nerovné zacházení přímo dopadá – i když v různé formě a intenzitě – na důstojnost žen, které jsou takovému jednání vystaveny. Tolerance k nerovnosti, přehlížení násilí a neochota ho adekvátně trestat pravděpodobnost násilí jen zvyšuje.
Zdravý rozum říká, že každá oběť domácího násilí si zaslouží důvěru, podporu a ochranu. Nejen ženy, ale i děti, senioři a také muži. Istanbulská úmluva v tomto směru hovoří jasně. Jde o to problém nepopírat, neideologizovat, pracovat s reálnými daty a přizpůsobit veřejné politiky a služby a řešit prevenci. Vzdělávání a výchova k respektu, nenásilné komunikaci a řešení konfliktů prospívá společnosti jako celku, je mj. důležitá pro její větší odolnost a soudržnost a třeba i pro názorovou diverzitu, kterou pak budeme schopni zvládat bez hysterických kampaní, nálepkování, manipulace a dezinformací.
Tento článek vyšel 20. ledna 2024 v MF DNES.
