Článek
Můj příběh začíná už ve školce, kde jsem se poprvé potkala s Honzou. Samozřejmě tenkrát jsem na lásku moc nemyslela a Honza mě nijak nezajímal. O to víc mě překvapilo, když ten rozcuchaný věčně ubrečený kluk za mnou přišel, jestli bych si ho nevzala za manžela. Samozřejmě, že jsem odmítla „ženit se ještě nechci,“ jsem mu statečně odpověděla.
Od té doby jsem byla nesčetněkrát spálená kopřivou, rozpláclá na zemi s podraženýma nohama a věčně jsem měla svázané tkaničky u bot.
Na základce se uklidnil, a když jsem nastupovala na střední a Honza na učňák, už jsme spolu chodili. Všechno bylo, nechci říct „ideální,“ ale klapalo to bez problémů. Teď už s odstupem času vím, že chodit od patnácti s jedním klukem, přijít s ním o panictví a stát se jeho manželkou není úplně podle hesla: užívej si, dokud jsi mladá.
Už na střední byl Honza trochu žárlivý, ale jakmile jsme se vzali, začalo doslova peklo. Připadala jsem si jako jeho majetek a to doslova. Nemohla jsem bez něj nikam jít, ráno mě odvezl do práce a odpoledne zpátky. Na nákupy spolu a dokonce i na gynekologii šel se mnou, no spolu prostě všude. Tvrdil, že nežárlí, ale má o mě strach a bojí se, aby se mi něco nestalo. Nevím, ale když mě viděl mluvit s jiným mužem, byl úplně nepříčetný, takže asi tak.
Kamarádka měla rozlučku se svobodou a můj manžel hlídal venku.
Odvezl mě do restaurace, kde měla kamarádka rozlučku a čekal venku v autě, zatímco já musela sedět u okna, aby na mě viděl. Cítila jsem se hrozně, ale nikomu jsem se s tím nesvěřila. Nechtěla jsem to nijak dramatizovat, vše ostatní nám v manželství klapalo a do toho se nám narodila Evička, takže jsem byla pořád doma a to mu vyhovovalo. Dokud jsem byla s Evičkou doma, bylo všechno v klidu, ale když jsem oznámila, že mi bude končit mateřská a já půjdu do práce, začalo peklo. Od té doby jsme se neustále hádali.
Chtěla jsem si za každou cenu prosadit svou, a jakmile mi mateřská skončila, nastoupila jsem zpátky do práce.
Opět mě teda vozil do práce a zpátky, zkrátka všechno ve starých kolejích. Jednou však musel odjet pracovně na Slovensko a já musela tedy do práce autobusem. Vůbec mi to nevadilo a popravdě jsem se těšila. Ráno jsem odvedla Evičku do místní školky a na zastávce jsem byla už o patnáct minut dřív. Pršelo, a jelikož byla v zastávce děravá střecha a já doma nechala deštník, stála jsem celou dobu na dešti. Autobus byl nacpanej až k prasknutí a ještě se na mě lepil nějakej starej chlap, co smrděl po rumu a cigaretách. Konečně jsem přišla do práce, ale jakmile jsem sundala kabelku z ramene, zjistila jsem, že je otevřená a já nemám peněženku a telefon. Opravdu den blbec a to jsem se tolik těšila, že budu konečně dospělá a budu cestovat bez doprovodu. Naštvaná a unavená jsem odpoledne vyrazila domů.
Nestihla jsem autobus a zase pršelo.
Ujel mi autobus a další spoj do té naší „osady,“ jel až za dvě hodiny. Nasedla jsem, ale chytře do autobusu co jel stejným směrem, jen nejel přímo do naší vesnice, musela jsem tedy dojít asi tři kilometry pěšky. Hlavně abych byla doma v čas a nebyl oheň na střeše, že jdu pozdě. Honza by už měl být doma a určitě bude netrpělivě přešlapovat kde jsem.
Vystoupila jsem dle plánu a vyrazila pěšky. Pořád pršelo, já byla opět promáčená a začínalo mi být zima. Šla jsem po silnici, když mě minula bílá dodávka a já si řekla „kéž by mě tak chtěli svézt,“ jenže dodávka najednou zastavila a po chvilce začala pomalu couvat. Když byla u mě, otevřelo se okénko u řidiče a z něho vykoukl postarší muž s plnovousem a kšiltovkou na hlavě. Zeptal se, jestli nepotřebuju svézt. Odpověděla jsem, že ano a byla jsem šťastná, ale zároveň jsem si říkala, že by se manžel zbláznil, kdyby to věděl.
Sotva jsme se rozjeli, muž začal mít zvláštní otázky a vůbec takové oplzlé řečičky.
Už jsem viděla odbočku k naší vesnici, ale on neodbočil. Požádala jsem ho, aby mi zastavil, neodpověděl a vzápětí po pár metrech odbočil na lesní cestu. Zajel do lesa a zastavil, otočil se ke mně a začal mě osahávat. Začala jsem se bránit, ale měl velkou sílu a já se bála, že mě znásilní. Naštěstí se mi podařilo ho škrábnout nehtem do oka, až vykřikl. V ten moment se mi podařilo doslova vyrazit dveře ramenem, až jsem vypadla ven do bláta. Hned jsem utíkala pryč z lesa a radši se ani neotáčela, běžela jsem, až mě brala křeč do nohy, ale nevzdávala jsem to. Doběhla jsem na tu odbočku a pokračovala až k nám do vesnice.
Po chvilce jsem byla doma, celá špinavá a zadýchaná jsem rozrazila dveře a rovnou padla do náruče zaskočenému manželovi. Rozplakala jsem se a v jeho náruči jsem se konečně cítila v bezpečí. Měl nakonec pravdu? Mám být ráda, že mě hlídá na každém kroku? Chtěla jsem ho kvůli jeho žárlivosti opustit, ale teď nevím, co mám dělat!
