Článek
Jmenuju se Marek a jsem příležitostný alkoholik. Co to znamená? Piju pouze příležitostně, ale jakmile jdu do společnosti, počítám s tím, nebo se dokonce těším, až si dám něco dobrého k pití (s alkoholem samozřejmě).
Být ve společnosti bez alkoholu si dokážu jen těžko představit a i když se to občas povede, nebo spíš nepovede, pořád bych alespoň jednu skleničku uvítal. Moje manželka je abstinent, takže když někam jedeme autem, vždycky si mě odveze domů a já tak nemusím řešit, že nemůžu pít, protože budu řídit.
To byla krása, když byl člověk ještě mladý. Proflámovaná noc za doprovodu alkoholu nebyla ještě důvodem k volání si záchranky. Dnes, když se člověk blíží k poločasu rozpadu, to ovšem taková legrace už není.
Například nedávno mi kamarád říká: „Vezmi manželku a jdeme na ples IZS.“(integrovaných záchranných složek). „Paráda,“ říkal jsem si, bude se bumbat pod dohledem orgánů.
Ples byl v plném proudu a já už dopíjel třetí plzeň, když přišel kamarád, abych šel na panáka. „Dáme si finskou?“ zeptal se. „Proč ne, ale ten panák se mi zdá nějak velký,“ odpověděl jsem. „Jen jinak tvarovaná sklenička,“ prohlížel si ji. Trochu jsme se tam zasekli a po osmém prckovi jsem uznal, že už budu radši pít jen to pivo. Ty panáky byly dvojitý, takže jsem měl už čtvrté pivo a osmnáct panáků v žaludku.
Docela jsem se těšil domů, nebo minimálně ven na procházku za kulturák, kde jsem se potřeboval zbavit posledního jídla proloženého tím vším, co jsem vypil. Manželka si mě naštěstí odvezla a já vlastně ani nevím, jak jsem se dostal domů.
Ráno, když jsem se probudil, nebo spíše řekněme zmrtvýchvstal, jsem se hodinu přemlouval, abych vylezl z postele a došel si vzít alespoň Brufen. Ten mi teda pomohl tak akorát k tomu, že jsem další dvě hodiny mohl nehnutě ležet a nechrčet u toho jako postřelený divočák. Po oněch dvou hodinách jsem se vypotácel, abych si namíchal silnější Aulin, po kterém jsem už po hodině mohl stát na nohách i bez držení.
Konečně zazněla ona legendární věta: „Už nikdy nebudu pít.“
Proč to vlastně člověk říká, když to stejně nikdy nedodrží! Neznám nikoho, kdo by se po této větě už nikdy nenapil.
Přitom to většinou nebývá ojedinělý případ, ale dokonce tradiční zakončení alkoholového putování, kdy je poutníkovi už tak zle, že se modlí za urychlené schválení eutanazie, aby jí mohl okamžitě podstoupit.
Zažil jsem jeden takový večer, kdy jsme s kamarády v jedné méně luxusnější restauraci hráli karty. Kdo prohrál, musel vypít panáka Becherovky. No ten večer se mi moc nedařilo a já prohrával jak náš nároďák ve fotbale a po šestém panáku jsem už nemohl. Nechal jsem si tedy panáky nalévat do foroty. Za dvě hodinky přede mnou stála plná dvojka na stopce.
Uff, chtěl jsem být silný, vzal jsem tedy skleničku asi jako víno a lehce si onen nápoj roztočil, sledujíc jakou má krásnou barvu. Trochu jsem upil a vzápětí jsem s rozšířenými zornicemi a dlaní na puse běžel z hospody ven do parku. Na cestu mi svítil měsíc za doprovodu světlušek, jak romantické.
Do hrobového ticha jsem napodobil křik zubra vábícího samičku a zároveň si zazpíval do keře píseň, jejímž refrénem byla naše legendární věta: „Už nikdy nebudu pít“
Naštěstí s přibývajícím věkem už moc často nezpívám, piju už jen na chuť a s rozumem.
