Článek
No veselý jak se to vezme a jak pro koho. Ono totiž, když je člověku osmdesát, moc veselých příběhů není. Hlavní náplní dne je ráno vstát z postele, nakoupit zboží v akci a udržet moč se stolicí tam, kde je, alespoň do doby než vystoupíte z tramvaje.
A tím to vlastně začíná, nebo končí. Stejně jako můj příběh, kdy jsem vyrazil do Kauflandu pro zrnkovou kávu v akci. Nepiju sice zrnkovou kávu, ale Meltu, jenže před rokem jsem koupil v akci mlýnek, tak ho musím přece využít.
Jestliže je vám méně, než čtyřicet bude se vám můj příběh zdát nemožný, ale v mém věku už to tak je. Ten komu je už čtyřicet plus, však nějaké ty náznaky, že už tělo není stoprocentní, určitě zažil. Po čtyřicítce totiž začíná platit pořekadlo:
Je hezké, když se ti chce na velkou, ale prdneš si a zjistíš, že jsis potřeboval jen prdnout.
Horší je, když se ti chce prdnout, prdneš si a zjistíš, že se ti chtělo na velkou.
A tak jsem vyrazil na nákup. Ze dveří jsem vykročil pravou nohou a naznačil tfuj, tfuj, tfuj, že si plivu pro štěstí pod nohy. Bohužel při třetím tfuj mi vyletěly zuby s pusy a poskakovali po chodníku směrem k trávě. Atletickým krokem patnáct kilometrů za den jsem je dohonil a úspěšně sebral, po tom co mi vzadu praskly kalhotky, až se mi udělal průvan kolem výfuku.
Počkat průvan kolem výfuku, už jsem si zase zapomněl vzít trenýrky no skvělé. Vracet už se nebudu, nikdo nic nepozná. Vrátil jsem se zpět na trasu, jak mě nabádala navigace, kterou jsem koupil před měsícem s 50% slevou, a fláknul si zuby zpět do huby.
Nastoupil jsem do tramvaje a cítím lejno, podívám se na botu a mám ho tam. Asi jsem ho našlápl na chodníku, když jsem chytal zuby. Pak mi došlo, že i ty zuby měly takovou zvláštní příchuť, když jsem si je vrátil do pusy.
S velkým úspěchem jsem dorazil až do obchodu. Tam jsem bohužel zjistil, že slibované zlevněné kafe je vyprodané. Že bych se na to nejradši nevyprd. Hledal jsem tedy ve slevě něco jiného, co nepotřebuju, abych sem nejel zbytečně, ale nic zajímavého jsem nenašel.
Vážení, ale při odchodu jsem si všiml, že je zde reklamní stánek se zmrzlinou zdarma. Bingo a už si to štráduju na tramvajovou zastávku se zmrzlinou v ruce.
V mém věku je také typická zapomnětlivost a to byl můj hlavní problém. Pamatuju si své jméno a adresu, kde bydlím, a to je důležité, ovšem neméně důležité je i to, že mám laktózovou intoleranci. To jsem ale jaksi vypustil z hlavy, a tak jsem si spapal tu smetanovou zmrzlinku a nastoupil do tramvaje.
A tak mě tedy začalo šíleně bolet břicho, až mě napínalo na prdnutí. Můžu vám říct, že tak dlouho ta tramvaj ještě nikdy nejela. Už přišla moje zastávka, vykročil jsem tedy ke schodům, a jakmile se otevřeli dveře, ihned jsem chtěl ven. Zrovna jsem byl na posledním schodu, když to přišlo!
Prdnul jsem si a bylo. Jak jsem říkal, neměl jsem trenky a ještě k tomu díra v kalhotech, tudíž všechno zůstalo na schodech a jakmile se dveře zavřeli, bylo to za mnou. Tramvaj si to všechno odvážela pryč i s cestujícími bušícími pěstmi do oken, mačkajíc tlačítko nouzového zastavení.
Uff, ještě, že už jsem doma. Zavřít zamknout a nikoho neznám. Venku je to opravdu hrozný, nemám rád lidi, jsou nechutný, doma je doma. Zdeněk
