Článek
Narodila jsem se o několik minut později než moje sestra Viktorie, a jsme jednovaječná dvojčata. Už od malička jsme byly nerozlučná dvojka, ale to pochopí hlavně dvojčata, protože to není běžný sourozenecký vztah, jako tomu většinou bývá. Je to velké pouto, je to, jako kdybyste byli jedno tělo a jedna duše. Navzájem vnímáte svoje myšlenky a pocity, jako kdyby mezi Vámi byla nějaká telepatie.
Jedna na druhou jsme se vždy mohla spolehnout, každé tajemství a intimita, byla tak nějak mezi námi sdílená. Byly jsme samozřejmě k nerozeznání a občas jsme toho zneužívaly. Dost tomu samozřejmě pomáhalo, že nás maminka stejně oblékala, česala a nebýt drobné pihy na krku, kterou jsem já měla, ale setra ne, ani ona sama by nás nepoznala. Život utíkal a my rostly a také zažívaly první lásky a zklamání.
Pomalu jsme dospěly a každá už měla svojí práci a život. Přišlo mi to sice zvláštní, ale každá jsme se snažila si zařídit svůj vlastní život, přesněji jedna bez druhé. To nám vydrželo pár let, než se nám rozpadly vztahy a my zjistily, že jedna bez druhé nedokážeme žít. Nastěhovaly jsme se do pronajatého bytu a byly zase spolu.
I když jsme si říkaly všechna tajemství, já měla jedno, které jsem přece jenom neměla odvahu prozradit. Zjistila jsem totiž po pár vztazích s muži, že mě přitahují ženy. To jsem vydržela tajit dost dlouhou dobu.
Jednou večer, jsme s Viktorií seděly u skleničky vína a ona se mi svěřila. „Přitahují mě ženy.“
Chvíli jsem se na ní mlčky dívala, až mi po tváři stekla slza. „Jsme si tak podobné.“
Měly jsme toho tolik společného, že kdyby jsme nebyly sestry, byl by z nás ideální pár. Zjistila jsem, že vlastně sestru miluju a věřím, že i ona mně. I kdyby jsme v životě byla každá někde úplně jinde, třeba na druhé straně světa, vždy budeme sobě navzájem ty nejbližší bytosti.
