Článek
Když jsem byl malý, tradičně jsme s maminkou a starší sestrou o Štědrý den zdobili vánoční stromeček. Postupem času, jak jsme dospívali, zdobila stromek už maminka převážně sama. Založil jsem si vlastní rodinu, a i když jsem několik let zdobení nechal jen na manželce, dnes už to máme jako společnou zábavu. Jakožto „hlava“ rodiny začínám umístěním vánoční hvězdy na špičku stromku. S estetikou je na tom manželka lépe, proto plním roli převážně podavače ozdob a kontrolora správně ohnutých háčků.
Že jsou Vánoce kouzelné, o tom není pochyb, je to přece čas, kdy se plní přání, rodiny se setkávají, radují se a svět je na pár dnů hezčí. Zázraky se přece dějí o Vánocích, jelikož sbližují a často opravují pochroumané vztahy. Já jsem zažil kouzlo Vánoc na vlastní kůži. Takové kouzlo vám dokáže změnit pohled na svět, přehodnotit životní priority, přeorganizovat plány a posunout se zase o krok dál v tomto stereotypním koloběhu života.
Před pár lety jsme s manželkou tradičně zdobili vánoční stromeček. Bylo pár dnů před Štědrým dnem. Nálada byla, jak jinak než kouzelná a druhý hrníček medoviny dodával tu správnou zimní náladu společně s poletujícím sněhem za oknem. V krbu plápolal oheň a já podával manželce krásně se blýskající ozdoby se zlatým zdobením, které máme už mnoho let. K tomu se z reproduktorů ozývaly vánoční písně a děti pobíhaly hladové po domě, hledajíc zlaté prasátko. Potají však uždibovaly cukroví vyložené precizně na ozdobném talíři na vánočním ubrusu jídelního stolu.
Strom byl téměř ozdoben, když mi náhle při podávání jedna z ozdob upadla na zem. Trochu ve mně zatrnulo, byla to totiž jediná svého druhu, památeční po babičce. Byla krásná a já věřil, že musí být i kouzelná, a čekal jsem, kdy mi konečně splní nějaké přání. Zakutálela se za strom, ale nerozbila se. „Uff,“ oddychl jsem si. „Pak tam vlezu a vyndám ji,“ ujistil jsem manželku a díval se malou mezírkou skrz větvičky na blýskající se ozdobu na podlaze. Nakonec jsem přidal světelný řetěz a bylo hotovo. Stromeček už krásně svítil a zdobil obývací pokoj svojí dominantou.
Na ozdobu jsem zapomněl
Nastal Štědrý večer, stůl byl slavnostně prostřený a v kuchyni se už linula vůně smažících se řízků. Nachystal jsem aperitiv na přípitek a tradičně vložil šupiny kapra pod talíře. „Ještě jsem chtěla na stůl ten svícen, co je na knihovně za stromečkem, podej ho prosím,“ povídá mi manželka. Šel jsem tedy k vánočnímu stromku, abych dosáhl na svícen musel jsem se naklonit mezi stromeček a knihovnu. Trochu jsem zavrávoral a ztratil rovnováhu. Abych nespadl a nevzal stromeček s sebou do polohy v leže, udělal jsem rázný krok vpřed. Bohužel přišla chvíle, kdy jsem našel svou kouzelnou, zapomenutou a zakutálenou ozdobu a rázným krokem jí rozšlápl.
Stalo se očekávané a já se i se stromkem a nalezenou vánoční ozdobou v chodidle skácel k zemi. Střepy z ozdoby mi přes ponožku pořezaly celé chodidlo a ještě k tomu mi jich pár zůstalo pod kůží. Asi nemusím vysvětlovat, že Štědrý večer nabral trochu jiný směr. Chirurgická pohotovost a hodina vyndávání střípků, čištění a pár stehů. Už vám někdy šili chodidlo? Nikomu nepřeju tento zážitek. Měsíc jsem nemohl chodit. Tak jsem se dočkal, moje kouzelná vánoční ozdoba mi splnila přání něčeho výjimečného, na co do smrti nezapomenu. Bohužel i takové věci se v životě dějí.
