Článek
Kdybychom to shrnuli v pár bodech, tak by to asi znělo zajímavě. Probudíte se jako starý člověk, který je v důchodu a nemusí chodit do práce. Postupně se cítíte čím dál lépe, jak začínáte mládnout. Pak začnete pracovat, a jak mládnete, začínáte si užívat života. Čím jste mladší, jste logicky čím dál krásnější. Ztrácí se vrásky a začínají houstnout vlasy. V další fázi skončíte v práci a užíváte si mládí plnými doušky. Živí vás rodiče až do doby, kdy je z vás miminko. Odcházíte šťastný s chrastítkem v ruce. Super, že? Když to ale vezmeme podrobněji, už to zas tak ideální není.
Znovu a pěkně od začátku, nebo snad od konce?
Najednou se nadechnete a otevřete oči, právě jste prodělali infarkt, který vás přivedl paradoxně k životu. Jste staří, unavení a nic se vám nechce. Pobyt na lůžkovém oddělení dlouhodobě nemocných je opravdu krásný začátek, sotva jste život začali, nejradši byste chtěli umřít. Neudržíte moč a stolici a od plen máte opruzený zadek. Starají se tu o vás, jak můžou a naštěstí je vám den ode dne lépe. Bonusem je, že všichni okolo vás jsou každým dnem mladší stejně jako vy.
Uplyne několik let, cítíte se mnohem lépe a odcházíte do svého „nového“ domova. Bydlíte v malém domečku s menší zahradou. Pěstujete zeleninu, sekáte trávu, ale většinu času trávíte sledováním svého oblíbeného seriálu, hledáním zubní protézy a mazáním opruzeného zadku. Život začíná být celkem snesitelný, ovšem jednoho dne přivezou rakev a do postele vám dají mrtvolu. Trvá několik hodin, než mrtvola vstane a vy už od té doby nežijete sami. Od teď žijete s dalším starým člověkem, který se vám ani trochu nezamlouvá a vůbec ho neznáte. Navíc teď už hledáte protézu dva, hádáte se o to, jaký seriál poběží v televizi a navzájem si kradete mast na ten opruzený zadek.
Uplyne pár let, přestáváte se tolik zadýchávat a doktorka vám chválí ustupující hemoroidy a křečové žíly na nohou. Nastoupíte do práce, a ačkoliv jste unavení, nějak si zvykáte. Naštěstí se cítíte pořád lépe a plný síly. Trochu pobolívá koleno, tak jdete na operaci, po které však neskutečně trpíte. Časem se to ale zlepší, až bolest úplně zmizí. Několikrát v týdnu už máte chuť na sex, ale ne s tím starým spolubydlícím, který je vaším manželem/kou, ačkoliv jste si jej nevybrali. Naštěstí stejně jako vy stále mládne a je čím dál víc přitažlivější, takže nakonec na ten společný sex přece jen dojde. Už to vypadá, že ten život přece jen není úplně k zahození
Jenže…
Jednoho dne se k vám nastěhují dva, možná tři dospělí lidé s tím, že se od té chvíle o ně musíte starat. Nemáte k nim žádný vztah a vůbec je neznáte. Neustále s něčím obtěžují a požadují peníze, až se z nich stanou malé děti a nakonec miminka. Přijde ovšem den, kdy je budou muset vložit matce do dělohy a ona se pak vrátí těhotná domů. Břicho se jí zmenšuje každým dnem, a to i bez diety. Super!
Nyní jste mladí a chcete si užívat, ale jste zadaní, tedy až do té doby, než se s protějškem rozloučíte a odstěhujete se k cizím lidem, kteří se o vás od té doby musejí starat, ačkoliv oni neznají vás a vy neznáte je.
Skončíte v práci, alkohol a večírky jsou na denním pořádku. Užíváte si života, než vám však jednoho dne řeknou, že jste příliš mladí a alkohol pít už nesmíte. Život začíná být pěkně nudný. Nemůžete pít a chodit po večírcích, cigarety vám sebrali a navíc jakmile se setmí, musíte být doma. Začnete si postupně hrát s hračkami a šišlat. Už zase nosíte pleny, protože opět neudržíte moč a stolici. Nakonec budete už jen žvatlat a nebudete umět chodit. Přijde den, kdy vás také vrátí do dělohy, kde budete devět měsíců. Tam se budete stále zmenšovat až…
Jak to vidíte vy? Měl by život pozpátku smysl? Máte něco, co by určitě opačným způsobem bylo směšné, nemyslitelné nebo strašné? Pište do komentářů.
