Článek
Podle katolické církve, by se měl věřící člověk alespoň jednou ročně, a to nejlépe před Velkým pátkem vyzpovídat ze svých hříchů. Ti poctiví, kteří víru nijak nezanedbávají, zajdou třeba každé tři měsíce, ale najdou se i tací hříšníci, kteří chodí každý měsíc. Pro ty, co víře moc neholdují, mít hřích neznamená jen někoho zabít nebo okrást. Patří sem spoustu dalšího a nemusí vždy jít o něco strašného. Existují totiž hříchy lehké a těžké.
A tak se hříchu můžete dopustit třeba jen nadáváním a používáním sprostých slov, lenosti, lakomstvím a podobně. Já jsem třeba měl těch hříchu několik, a tak jsem poslušně před velkým pátkem vyrazil ke zpovědi.
Běžně u nás farář zpovídá před začátkem plánované mše. Znamená to tedy, že je kostel už veřejnosti otevřen a pár lidí tu modlících či rozjímajících sedí nebo klečí v lavicích. V tuto chvíli je v celém kostele téměř absolutní ticho. Ze zpovědnice se tak line do prostoru šepot klečícího hříšníka, než následně kněz zakončí zpověď rozhřešením. Sem tam nějaký ten nedoslýchavý důchodce ovšem mluví hlasitěji a jeho hříchy se tak stanou věcí veřejnou. To ale nechcete, že? Jsou totiž věci soukromé, ze kterých se chcete vyzpovídat, ale nikomu jinému než knězi, který je vázán mlčenlivostí, je nesvěříte.
Přišel jsem na řadu, a ačkoliv jsem si myslel, že jsem připraven vyznat svoje hříchy a dostat tak kýžené rozhřešení, jistá pochybnost mě uvnitř nahlodávala. Nejspíš mnoho lidí se zpovídá stále do kola ze stejných hříchů, nebo, i když se o psaný hřích nejedná, považují minimálně některé činy za nesprávné a zatouží si o nich s knězem popovídat jakožto s psychologem poskytujícím radu, jak z toho ven.
Stejně tak i já přicházím dost často se stejnými projevy křesťanské neposlušnosti, ale tentokrát jsem měl událost, která se mi běžně v životě nestává, a i když bych se s ní běžně nikomu nesvěřoval, považoval jsem za nutné se z ní vyzpovídat. Komu jinému než knězi, že? Je vlastně takovou naší psychologickou poradnou a zpovědní vrbou, která je naštěstí vázána tou mlčenlivostí, jinak by asi mohl vyprávět spoustu zajímavostí.
Zaklekl jsem do zpovědnice a snažil se srozumitelně, leč velmi tiše povědět knězi všechny svoje prohřešky s tím, že ten nejlepší si nechám až nakonec. Trvalo to asi pět minut a trochu mě vyrušovalo, že kněz občas něco zamumlal, ačkoliv by měl jen naslouchat do doby, než já skončím. Bylo to venku a já se svěřil s mým největším tajemstvím a musím říct, že se mi hned ulevilo. Tedy až do chvíle, kdy se kněz za doprovodu dalšího mumlání zvedl a ze zpovědnice a odešel.
Zůstal jsem tam klečet jako opařený s pusou otevřenou dokořán a nechápavě zíral za ním, jak odchází. Asi jsem to neměl dělat a měl si to nechat jen pro sebe. Možná to na něj bylo už moc a to, co jsem mu řekl, ho vyvedlo natolik z míry, že prostě musel odejít. „Co teď, co mám dělat?“ Říkal jsem si. Zvedl jsem se tedy a odešel jsem. Doma mi to pak vrtalo hlavou a kladl jsem si spousty otázek. Navíc se s místím knězem známe a nevěděl jsem, jak se teď budeme potkávat, když jsem byl v podstatě zavrhnut.
Večer ovšem někdo zvonil, manželka šla otevřít. „Je tu pan kněz,“ říká mi s nadšením, které ovšem já nesdílím, jelikož asi tuším, o co se jedná. „Proč přišel k nám domů, snad před manželkou neprozradí, co jsem mu svěřil?“ Říkal jsem si v hlavě.
„Promiň, že tě otravuju takhle navečer, ale ty jsi pak odešel a už jsem tě nestihl, abych ti to vysvětlil.“ Spustil bez váhání.
Těžce jsem polkl a stále měl strach, jak tohle dopadne. Vysvětlil mi, že viděl ze zpovědnice, jak nějací mladí puberťáci přelézají provaz oddělující prostor, kam může veřejnost, od prostoru, kam už ne. Chvíli doufal, že jim přece jen slušné vychování zavelí odejít, ale to se nestalo. Když už se sápali po sochách a kalichu z obětního stolu opustil zpovědnici, aby je vyhodil a zabránil tomu, že něco rozbijí.
„Promiň, pak už jsem tě nevnímal, můžeš se zastavit třeba zítra, abychom to dokončili?“ „Ano, zastavím se, slíbil jsem.“
Nebylo to snad znamení? Neměl bych si radši některé věci nechat přece jenom sám pro sebe?
