Článek
S Milanem jsem se seznámila asi před třemi lety, když jsem byla se svým kocourem u veterináře. Milan tam byl se psem, a jelikož jsme docela dlouho čekali, dali jsme se do řeči. Slovo dalo slovo a po vyprávění si o našich mazlíčcích jsme šli na rande. Po šesti měsících jsem se k němu nastěhovala do malého domečku na vesnici, který Milan zdědil po rodičích. Naštěstí můj kocour byl domácí a z gauče se pomalu nehnul, natož aby šel ven, nemusela jsem tedy řešit dva německé ovčáky, které měl Milan venku v kotci. Nejspíš by se asi neskamarádili, jsem usoudila, když mě málem sežrali pokaždé, když jsem procházela kolem. Trvalo dlouho, než si na mě zvykli, a já mohla ven na zahradu, když nebyli zavření. Milan s nimi chodil pravidelně na cvičiště, sice poslouchali, ale pořád byli jak z divokých vajec. Chodit s nimi na cvičák byl Milanův koníček, vlastně se jim věnoval víc než mně, až jsem trošku žárlila. Když jsem chtěla, abychom spolu trávili více času, musela jsem s nimi na cvičák, nebo na procházku. Při venčení v lese si mohli běhat na volno, ale každý pejskař ví, co je za problém, když pes zahlédne divokou zvěř. Naštěstí se nikdy nic vážného nestalo, a i když se někdy pustili za divokou zvěří, a to dokonce i za divočákem, vždy se vrátili.
Milan šel na operaci se slepákem a poprosil mě, abych psy pravidelně venčila.
Bylo sobotní odpoledne, venku bylo ještě trochu chladno, ale slunečno, a napadlo mě tedy, že se půjdu ven projít a vyvenčím psy. Šla jsem s nimi do přilehlého lesa jako obvykle s Milanem. Procházíme polní cestou kde z jedné strany les a z druhé pole a vidím na cestě, která vede lesem, kousek od nás běží kamarád Robert, který bydlí ve vesničce hned vedle. Dlouho jsme se neviděli, tak na něj s nadšením volám a zdravím ho máváním ruky. Robert mě také zahlédl a zvedl mi ruku na pozdrav. Měl na sobě tmavou bundu s šedivými rukávy, a když zvedl ruku na pozdrav, stalo se něco strašného.
Oba vlčáci se rozeběhli jeho směrem a já už tušila, že je zle. Nejspíš jim připomněl figuranta na cvičáku s rukávem a zaútočili na něj. Skočili na něj a povalili ho na zem, kousali ho do rukou a nohou, a kdyby si nechránil rukama obličej a krk, asi by ho hned zabili. Křičela jsem ze všech sil, ale nebylo to nic platné, vysloveně jsem ječela, a když jsem doběhla na místo, kopala jsem do nich, ale vůbec to nepomáhalo. Nevěděla jsem, co mám dělat, nakonec jsem obejmula jednoho ze psů a začala ho škrtit, ale on vůbec nereagoval a útočil dál jak smyslů zbavený. Najednou přiběhli dva muži, kteří naštěstí procházeli okolo a slyšeli můj křik. Za pomocí klacků začali psy mlátit, až přestali a utekli. Okamžitě jsem se dala do pláče a nemohla ani popadnout dech. Jeden z mužů zavolal záchranku, která potrhaného Roberta odvezla do nemocnice. Vše vyšetřovala policie a nakonec uzavřela jako nešťastnou náhodu, protože Robert ačkoliv utržil čtyři sta stehů, nepodal trestní oznámení. Psi byli odchyceni a předáni do útulku. Už o nich dál nevím a ani vědět nechci. Milan z toho byl také velmi špatný a pochopil, když jsem se mu svěřila, že už nikdy nechci mít psa.
