Článek
S Romanem jsme se poznali asi před pěti lety a zamilovaní jsme byli až po uši. Znáte ty krásné začátky, kdy je celý svět růžový a všechno je bezchybné. Časté dotýkání, zamilované pohledy, polibky a milování. Milování se občas uskutečňovalo i na méně obvyklých místech, ale samozřejmě ve vší počestnosti!
Vydali jsme se s Romanem v létě na prodloužený víkend na Slapskou přehradu. Mám to tam ráda a už jako malá jsem tam jezdila s rodiči do kempu na Ždáni. Už jsem tu dlouho nebyla, tak jsem měla trochu obavy, jestli to funguje minimálně stejně, jak si pamatuju. Rezervaci jsme měli a po příjezdu jsme zjistili, že je kemp opravdu hezký a pořád skvěle udržovaný. Chatička prostorná a čistá. Ubytovali jsme se, a jelikož bylo úmorné vedro, hned se šlo k vodě. Byla jsem trošku překvapená, protože pláž byla plná lidí , že jsme sotva našli místo na rozložení deky. Koupání bylo skvělé a já byla ráda, že jsem vzala Romana na tak úžasné místo. Travnatá pláž podél vody lemovaná říčním pískem, která se stáčí do leva podél celého kempu. Naproti je zalesněná skála a pod ní jsou u vody velké kameny, na kterých občas loví rybáři.
Jinak než na loďce se tam však dostat nedá
Večer jsme poseděli v nedaleké restauraci, ale dlouho jsme se nezdrželi. Co s načatým večerem? Dostala jsem nápad, že by bylo zajímavé večerní koupání. Roman souhlasil a i když už nebylo takové teplo jako přes den, lákavé to bylo a hlavně romantické! Došli jsme k vodě a bylo ještě vidět, jak zapadá sluníčko, do večerního koupání to mělo ještě daleko. Opět jsem měla skvělý nápad a to doplavat na druhou stranu. Roman souhlasil a společně jsme vyrazili. Je to asi čtyři sta metrů, chvilku to trvalo, ale voda byla teplá, tak to bylo příjemné. Konečně jsme byli na druhé straně a seděli na vyhřátém skalnatém plácku. Bylo už šero a na tak osamoceném místě jsem dostala chuť se s Romanem pomilovat. V jeho očích jsem zahlédla, že myslí na to samé.
Po chvíli už byla skoro tma a já začala mít obavy. Je pravda, že to mělo být večerní koupání, tak čeho se bát, navíc na cestu nám svítil celý kemp. Trochu se zatáhlo a ochladilo se, rozhodli jsme se, že už poplaveme zpátky. Vlezli jsme do vody a uplavali asi padesát metrů, když najednou zhasla v kempu všechna světla. V podstatě to byla jediná světla široko daleko, a protože měsíc nebyl na obloze a bylo zataženo, najednou byla úplná tma. Začala jsem panikařit a plácala jsem rukama kolem sebe. Roman se mě snažil uklidnit a navrhoval plavat zpátky ke skále. „No jo, ale kde je ta skála,“ křičela jsem do hrobového ticha. Otočila jsme se a snažila se plavat zpátky. Je to strašné máchat rukama před sebou a doufat, že se konečně dotknu skály a zároveň trnout hrůzou, že se něčeho dotknu a čeho vlastně? Do toho se nám občas podařilo se uhodit navzájem rukama a dokonce poškrábat se nehty. Už jsem ztrácela naději a křičela jsem: „Plaveme vůbec správným směrem?“ začala jsem plakat a v duchu si říkat, že se asi utopím. Najednou na mě Roman volá, že je už u břehu a ať plavu za jeho hlasem. Poslechla jsem a za chvíli jsem byla u něj a držela se skály. Oddychla jsem si, ale stále jsem plakala a začínala mi být zima. Roman mě uklidňoval a snažil se mě zahřát. Čekali jsme několik hodin v úplné tmě. Ještě nebylo vyhráno.
Najednou se kemp opět rozsvítil
Zaradovali jsme se a i když jsem byla prochladlá, začalo mě polévat horko s vědomím, že budeme muset doplavat zpátky. Opět jsme vlezli do vody a nedovedete si představit, s jakou hrůzou jsem začala plavat a vzdalovat se od břehu. Celou cestu jsem trnula hrůzou, jestli opět nezhasnou světla. Naštěstí nezhasla a já už se s Romanem škrábala na břeh u kempu.
Výpadek proudu způsobil, že už nikdy nechci zažít noční koupání. Dnes mám strach i ve sprše, když mi Roman omylem zhasne.
