Článek
Bylo mi kolem dvanácti let a bydleli jsme v malém městečku kousek za Prahou. Tenkrát ještě bylo normální, že jsme trávili veškerý čas venku s kamarády. Počítač měl doma málokdo a nebyl to takový zázrak neomezených možností (nejen, co se týče her) jako je tomu dnes. O herních konzolích ani nemluvím. Možná by kolikrát bylo lepší, kdybychom radši seděli doma, než ty průsery co se nám kolikrát podařilo vytvořit.
V našem městečku je krásný, bohužel chátrající barokní zámek z roku 1730 a k němu náleží také velká zahrada s kašnou. Zámek se téměř nevyužívá, až na pár hudebních akcí za rok a nějaké ty exteriéry pro natáčení filmů nebo pohádek.
Za zmiňovanou zahradou, kterou protéká potok, je listnatý les a za ním je kolejiště umístěné na vysokém valu oddělujícím zámeckou zahradu od nedalekého Labe. Potok, který protéká zámeckou zahradou, pokračuje přes viadukt pod valem a vlévá se do zámecké tůně. Běžně se tudy dá projít i pěšky, tedy pokud není zvýšená hladina po dešti.
V letních měsících jsme na tůni trávili spoustu času, protože tu jsou ideální podmínky na koupání.
Jednoho krásného prázdninového dne jsme se dohodli s kamarády, že vyrazíme na zámeckou tůň vybavený gumovým člunem a pádly. Vyrazili jsme ještě dopoledne a po zhruba patnáctiminutové cestě jsme byli na místě. Na nafouknutí člunu jsem měl i tzv. žábu, ale ejhle, zapomněl jsem doma jakýsi plastový ventil, který sloužil k nafouknutí a vyfouknutí člunu. Vydal jsem se tedy opět domů a nechal kamarády čekat na místě. Spěchal jsem a tak jsem byl za dvacet minut téměř zpátky. Po cestě mě však napadlo, že bych si mohl udělat z kamarádů srandu. Vylezl jsem tedy vedle viaduktu na val do kolejiště a klekl si na jeden z pražců, přikrčil se a chtěl jsem hodit kámen do vody v potoce, u kterého moji trpěliví kamarádi čekali, až dorazím s chybějícím ventilem.
„Netuším, proč mám pořád potřebu někam házet kameny.“
Těšil jsem se, jak budou kamarádi vystrašení, vzal jsem do ruky menší kámen z kolejové navážky a chtěl ho hodit. Nečekaně jsem se však zvednul, jako bych to na pár vteřin nebyl já, kdo ovládá moje tělo a udělal jsem tři rychlé kroky k okraji valu ven z kolejiště. Sotva jsem opustil okraj kolejiště, projel kolem mě osobní vlak (rychlík).
Musel tam se mnou být můj anděl strážný
Sednul jsem si na zadek a nevěděl jsem, co se vlastně stalo. Když jsem se vzpamatoval, slezl jsem z valu, došel ke kamarádům a vyprávěl jim, co se stalo. Nechápavě kroutili hlavami. Užili jsme si super prázdninový den z mnoha, který mi však zůstal v paměti dodnes.
Máte také podobnou zkušenost?
