Článek
Život za život
Žena mu zemřela krátce po porodu, a Petr tak zůstal na všechno sám. Nebýt jeho rodičů, ale i rodičů zesnulé manželky, nikdy by to nezvládl. Velmi smutné, ale zároveň radostné období, kdy jeden život odešel, a druhý začal.
Malý Mareček, byl neskutečně podobný své mamince, a to Petra ze začátku při pohledu na něj, vždy rozesmutnělo. Život šel dál, bylo potřeba se věnovat synovi a dát mu potřebnou lásku, o to víc otcovskou, když tu matčinu nikdy nepozná.
Jak Mareček rostl, začal se bohužel projevovat jeho opožděný vývoj. Nemluvil, nerozeznával barvy a nechtěl spolupracovat při společných činnostech, jako hraní her, hádání zvířecích zvuků apod. Zatím se čekalo, až trochu povyroste, a jeho chování se sledovalo.
Bylo to náročné období, a jakmile si Petr odbyl mateřskou dovolenou, musel nastoupit zpátky do práce. Malý Mareček, tak začal chodit do školky, kde vznikaly problémy s jeho adaptací do kolektivu a spolupráce s vychovatelkou. Opakovaná návštěva psychologa jen potvrdila diagnózu ADHD a hyperaktivitu.
„Starat se o Marečka bylo opravdu náročné, hlavně zaujmout jeho pozornost, nebo nasměrovat k nějaké spolupráci, byť jen vyčistit si zuby, nebo namazat si rohlík.“
Nejhorší však pro Petra bylo, že se Marečkova pozornost stále ubírala někam jinam, než bylo potřeba, hlavně se často dokázal ztratit během mrknutí oka. Stávalo se tedy běžně, že za ním musel běhat a chytat ho, když v nestřeženém okamžiku utekl kdykoliv to bylo možné.
O problémech ve školce, nebo následně při nástupu do první třídy asi netřeba hovořit. Dnes je sice běžné, že je na základních školách asistent, který pomáhá slabším, nebo méně zručným žákům, ale v některých případech je zapotřebí speciální škola, tedy tam, kde už nestačí jen občasná pomocná rada k učivu.
Bude to už dva roky, co Petr jedno odpoledne vyzvedl svého prvňáčka ze školy, a cestou se chtěl zastavit v obchodě. Šli přes park a dětské hřiště, když se náhle Petrovi udělalo nevolno. Přišla na něj slabost a zamotala se mu hlava, sednul si do trávy, a chytil se rukou lavičky, ke které už nestihl dojít. Záhy viděl Marečka, jak odchází se školní brašnou na zádech pryč. Volal na něj, ale on nereagoval.
„Nemohl jsem se zvednout, a viděl jsem syna, jak odchází“
Trvalo to asi pět minut, než se Petr mohl znovu postavit na nohy, ale syn už byl pryč. Začal tedy prohledávat okolí křížem krážem, nejdřív rychlou chůzí, ale jak se panika se strachem stupňovaly, začal běhat.
V zoufalství, asi po dvaceti minutách, zavolal na linku 158, a následně i 156. Policisté a strážníci dorazili celkem rychle, pustili se do hledání. Zůstal na místě s jedním policistou, který se ještě doptával na další podrobnosti.
Kolem se začali shlukovat kolemjdoucí, kteří byli zvědaví, co se stalo. Bylo zde i pár maminek a otců, nejen s kočárky, ale i s dětmi na odstrkávadlech, kteří začali ostře Petra kritizovat.
„Zavřít byste ho měli,“ radili policistovi.
„Zasloužil by fyzický trest,“ ozývalo se opodál.
„Zklamal jsem,“ říkal si Petr, a v duchu se omlouval manželce, která se na něj jistě zlobila tam nahoře
Trvalo to asi hodinu, když Petr uviděl jednoho z policistů, jak přichází s Marečkem za ruku. Podlomily se mu nohy a sesunul se k zemi na kolena. Rozplakal se, a když došli, až k němu obejmul svého syna, který si bezstarostně prohlížel lidi okolo, a vůbec si plačícího otce nevšímal.
Zdrojem, je vyprávění skutečné události, kterou mi kolega Petr H. vyprávěl, stejně jako osud jeho rodiny. Nepřeje si uvádět celé jméno ani další podrobnosti, které by mohli vést k jeho identifikaci. Nepotřebuje pomoc, ani lítost, jen pochopení a slušnost ostatních lidí.
