Článek
Kázání na 7. 7. 2024
Biblická čtení: Jeremjáš 1, 4 - 9; 1 Petrův 4, 12 - 19; Lukáš 21, 12 - 15
Sestry a bratři,
v dnešní den se scházíme, abychom se si připomenuli svědky víry, kteří v naší zemi zásadním rozhodujícím způsobem ovlivnili nejen historii církve a křesťanství, ale vůbec dějiny celé naší země. Bratři Cyril a Metoděj a mistr Jan Hus svůj život věnovali službě evangelia - radostnému poselství o Božím sklonění se k člověku. Cyril a Metoděj nám přinesli evangelium v nám srozumitelné řeči. Mistr Jan Hus bojoval proti tomu, aby se nevyčerpatelná studnice Boží milosti a lásky nezanášela lidským sobectvím, ziskuchtivostí, spojením s mocí. Mistr Jan Hus pro Boží pravdu po příkladu Pána Ježíše raději obětoval život, než by popřel to, co hlásal. Stal se mučedníkem. Ani soluňským bratřím se nevyhnulo pronásledování.
I dnešní texty, které náš kazatelský plán předkládá pro tento svátek, mluví o výhni zkoušek, pronásledování, soudech. Starozákonní čtení je prologem ke knize proroka Jeremjáše, který byl nazýván muž bolesti. Novozákonní čtení, jak epištolní, tak evangelijní reagují první pronásledování křesťanů. Nám je to docela vzdálené. My dnes v naší zemi díky Bohu pro svoji víru nezažíváme pronásledování. Ovšem ve světě je situace jiná. Ve světě probíhají krvavá pronásledování křesťanů. Podle některých zdrojů jsou křesťané nejpronásledovanější náboženskou skupinou na světě a to jak ze strany vládnoucích režimů, tak i fanatických příslušníků jiných náboženství. Je potřeba ale říci, že ať už jakýkoli příslušník jakéhokoli náboženství pronásleduje jinak věřícího, či smýšlejícího člověka, je to tragické nepochopení, deformace víry v Boha, ne li rouhání.
Jak se tedy nás týkají tyto biblické oddíly? Nejsme pronásledováni. Setkáváme se spíše s posměchem, nedůvěrou, lhostejností. A ta lhostejnost je asi tím nejhorším. S odpůrcem lze diskutovat. S člověkem lhostejným ne.
Kvůli církevním restitucím mají křesťané u nás pověst hamižníků. Ovšem co je naším úkolem, je svědectví. Poznali jsme, že evangelium je skutečným poselstvím o pravdě života. V Kristu a jeho příběhu se zjevuje to, jak by mělo vypadat skutečné lidství. Vypráví o naději, která nikdy neuhasíná, i když temnota lidského sobectví a nenávisti se zdá neproniknutelná. Vypráví o naději, která sahá i přes hranice smrti.
Cyril a Metoděj pro toto poznání opustili svoji civilizovanou zemi a šli do neznámé divočiny. Mistr Jan Hus, i když vyznává, že se původně stal knězem, aby měl zajištěnou existenci, ta ho evangelium proměnilo radikálního rozhodného svědka Kristova. Nepřipustil, aby se to úžasné poselství zastřelo. Kde potom hledat naději. Lidský život by byl o mnoho zoufalejší.
Proč tedy se setkali Hus i jiní svědkové s takovýmto odporem. Ona pravda osvobozuje, ale i bolí. Svědectví o Boží lásce nemilosrdně nastavuje zrcadlo tomu, jak ve skutečnosti žijeme, co jsou naše skutečné pohnutky. A to bolí. Přes tuto bolest se dostáváme ke svobodě Božích dětí, ale mnozí raději od toho utíkají. Ono není příjemné přiznat si, že nemáme nic navíc. Nikdy nebudeme Behem přijati více, či méně než teď a to je zahanbující. My bychom chtěli, abychom měli na co být pyšní.
Jsme následovníci Ježíše z Nazareta, kterého nikdo nepochopil, všichni ho opustili. A to mluvil o lásce, pokoji, naději. Láska, která neukazuje lidem pravdu, není láskou. A tak naráží. Pokud cestu evangelia vezmeme vážně, budeme mít podíl na utrpení Kristově- v nepochopení, podezírání ze zištných pohnutek. Ovšem je tu jedno nebezpečí, před kterým varuje autor Petrovy epištoly - nesmíme trpět za naše nectnosti. Těch je dost a je potřeba je poctivě přiznat. Nesmíme zaměňovat svědectví evangelia za moralizování z pozice nějaké mravní nadřazenosti, která je iluzí.
Ano, budeme-li světu v lásce sloužit ke spáse, tedy k záchraně života v jeho smysluplnosti, budeme narážet. Kristus i Hus i Soluňští bratří byli pronásledováni vlastními souvěrci. Skutečný křesťan jevždy v tomto světě více či méně disidentem. Ovšem se v jeho životě zjevuje Boží sláva - ovoce ducha svatého - láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. A není zde jiná cesta, než o které mluví Ježíš v evangeliu: “ Já vám dám řeč i moudrost.“ Ano mnohdy s překvapením zjišťuji, že mluvím, kážu a slova, která mluvím, jakoby nebyla ze mě. Bůh člověku dává, aby mluvil pravá slova, v pravý čas. Ale také aby mlčel a naslouchal, v pravý čas. To ale nezajistí nic jiného než modlitba - tiché přebývaní v přítomnosti Boží, nad písmem, v modlitebním rozhovoru. I o Ježíšovi čteme, že odcházel na pustá místa a tam se celé noci modlil.
Sestry a bratři, připomínáme si památku slovanských věrozvěstů a mučedníka mistra Jana Husa. Modleme se, abychom bylirozhodnými moudrými svědky evangelia. Jde o záchranu našich životů i životů našich blízkých z beznaděje, temnosti sobectví, strachu. Je to cesta ke zdroji skutečné lásky pravdy. Nechť je Vám v tom modlitba a společenství s naším Pánem skutečnou pomocí. On sám nám říká: „Beze mě nemůžete činit nic.“
Amen
