Článek
Mnohý z nás by mohl citovat zlidovělé hlášky ze scénáře. Nedávno jsem ale slyšel zajímavý názor. Je to prý přes svůj komediální žánr vlastně smutný film. Je to z toho důvodu, že se tam v údělu ubohého, mentálně zaostalého Otíka, vyobrazuje tlak na venkovskou komunitu. Chalupy jsou vykupovány rekreanty. Otík se, podobně jako mnoho jiných vesničanů, stěhuje do vykořeněného anonymního sídliště.
Nedávno jsem si ale potvrdil ještě jeden aspekt tohoto filmu, o kterém jsem již dlouho přemýšlel, ale nebyl jsem si jím jist. Předseda družstva mi připomínal svým oblečením a vystupováním kněze. A pak jsem opravdu narazil na zmínku o tom, že scenárista Zdeněk Svěrák měl původně v plánu zobrazit ve filmu postavu moudrého laskavého kněze, který dává komunitu vesnice dohromady. Nakonec si to v osmdesátých letech, v čase tuhé normalizace, nedovolil. Více o tom zde:
V tomto článku se píše doslova toto:„ Autor scénáře Zdeněk Svěrák zvažoval, že v příběhu ze socialistického venkova by vystupovala postava faráře, muže klidného, rozvážného a smiřujícího. Nakonec ji přepsal, vlastnosti ale zůstaly. Jako narážka na původní záměr nosí předseda černý svetr s bílým límečkem, tedy takový „skoro kolárek“. Skutečný kněz se ve filmu mihne jen jednou, ve scéně pohřbu.
Těmi vnějšími znaky kněžství u předsedy družstva jsou jeho lehce patetická mluva, moralizování, když vyčítá zootechnikovi cizoložný vztah, nebo když při hromadné rvačce lomí rukama a pronáší: To jste družstevníci? I jeho oblečení je tak trochu podobné kněžské klerice s kolárkem. Nakonec však selže. Pod záminkou, že hájí zájmy družstva, výměnou za zájmy ryze soukromé, pošle nebohého Otíka ze zázemí vesnické komunity, která se o něj stará, do bludiště anonymního sídliště.
Potom je tu ještě jedna kněžská postava. Je jí samozřejmě lékař, doktor Skružný, v úžasném podání Rudolfa Hrušínského. Je zajímavé, že jeho nomen omen ve filmu ani jednou nezazní. Přitom je tak přiléhavé. Doktor drží pohromadě celou vesnickou komunitu jako ocelová výztuha. Nemoralizuje. Dokáže vyslechnout a nasměřovat lidi, kam je třeba. Svým způsobem drží i zpovědní tajemství. Dokáže se radovat z toho, co život dává, ať už je to příroda, nebo krásné ženy. Nezapomenutelná je scéna na dvoře řidiče Pávka, kde až mysticky ukazuje přítomným na důležitost prožívání krásy přítomného okamžiku. Skružný vede lidi ke vděčnosti – viz nezapomenutelná scéna v ordinaci. A také žije pod zorným úhlem vděčnosti. Když ho Pávek vytahuje z příkopu a upozorňuje ho, že jednou kvůli svému kochání špatně skončí, odpoví mu geniálně: To všichni, Karle.
Máme tu dvě jakoby kněžské postavy. Jedna, předseda družstva, který je jakoby institucionální. Moralizuje, nakonec selže. Druhá kněžská postava je doktor Skružný. Ten bez moralizování dělá a říká, co je potřeba.
Autoři tohoto nezapomenutelného filmu podle mne pojmenovali to, co trápí nejen vesnice, ale společnost jako takovou. Je to rozpad komunity, pospolitosti, nástup konzumního života.
Sám jsem vyrůstal v malé vykořeněné vesnici v Sudetech. Teď v poněkud jiné, malé vesnici, bydlím. Vidím, jak se pospolitost rozpadá. Vesnice se často stávají spíše noclehárnami, ze kterých lidé jezdí auty do práce do měst. Tam si nakoupí, takže na vesnici už nejsou často ani obchody. Lidé, nejen na vesnici, trpí osamělostí, pocitem, že se o ně nikdo nezajímá. A potom se stávají snadným cílem různých dezinformací. I voličskou základnu čím dál víc prosazujících se populistů můžeme, dle mého názoru, najít mezi lidmi osamělými, kteří si připadají zapomenutí a mají pocit, že o ně nikdo nestojí.
V této situaci mi připadá, že je důležitá všeobecná kněžská služba nás křesťanů. Když bych to vztáhl na obraz těch dvou „kněžských“ postav z filmu, nepotřebujeme moralizujícího předsedu, který na konec dá přednost vlastním zájmům. Sebestředná, moralizující církev, která se stará především sama o sebe, vede kulturní války, nakonec skončí v zapomnění, v lepším případě jako okrajový skanzen.
Kdybych chtěl vyzdvihnout, co se můžeme naopak naučit od doktora Skružného, je toho dost. Ve společnosti, kde jsme neustále vyzýváni diktátem reklamy k tomu, abychom chtěli víc a víc, je to jeho důraz na vděčnost. Kdo dnes učí lidi vděčnosti? Podobně jako on můžeme vnášet do společnosti vědomí nesamozřejmosti všeho kolem nás, žasnout, kochat se. Upomíná mě to na Ježíšova slova o úžasu z polních lilií. Marek Vácha kdysi v jedné knize napsal, že faráři mají být odborníky na radost ze života. A tento výrok bych vztáhl na všechny křesťany.
Doktorův zájem o lidi zřetelně upomíná na zásadní pokyn apoštola Pavla: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ To je i vyznění scény, kdy řidič Pávek, vyzván domluvami doktora Skružného, jede do Prahy a vezme Otíka zpět.
A tím se dostáváme k podle mě největšímu úkolu křesťanů a k tomu, co v dnešní společnosti velmi chybí – k nezištnému, neúčelovému, zájmu o druhé, trpící, znevýhodněné, o všechny ty, kteří nestíhají sledovat zběsilé tempo doby. To se projeví i v tom, zda se výše jmenovaní lidé setkají v našich kostelech a modlitebnách s vlídným, chápavým přijetím, nezištným doprovázením. Někdy mám dojem, jakoby pro církev měli lidé z venku cenu jen tehdy, pokud si z nich může udělat členy k obrazu svému.
Je jen na nás, jaká podoba všeobecného kněžství bude v církvi převládat a zda lidé kolem nás poznají, k čemu jim může být církev dobrá.
