Článek
Už jako mladý, naivní, čerstvý konvertita jsem měl snahu na vysokoškolských kolejích spojovat různé skupiny křesťanů. Dost dobře jsem nechápal, proč se spolu nechtějí setkávat. Navštěvoval jsem různá společenství. Vždy mě dráždilo, že se setkávám s negativním vymezováním. Poznal jsem, že různé skupiny křesťanů zakládají svoji identitu na tom, že nejsou jako tamta konkrétní skupina. S těmi se nekamarádíme, kvůli křtu. S těmi zase kvůli pojetí večeře Páně. S těmi dalšími kvůli názorům na Bibli nebo dokonce kvůli určitému rozdílnému výkladu Zjevení Janova.
Celou moji službu jsem se snažil věnovat lidem, kteří těmito bariérami měli problém proniknout. Byli to lidé mimo církev, na okraji církve a bývalí členové různých církví. Tak dlouho jsem se jim věnoval, až jsem se stal jedním z nich. Nějakou dobu jsem nebyl členem žádné církve.
Poté, co jsem se hlouběji seznámil se skutečnou podstatou zvěsti biblických příběhů a podobenství, začaly mi zážitky s rozdělením křesťanů velmi kontrastovat s tím, jak k lidem přistupoval Ježíš. O něm vyznáváme všichni, že jej následujeme.
Z výkladu biblických příběhů vyplývá, že kdykoli Ježíš někomu pomohl, někoho uzdravil, porušil tím nějaké nepřekročitelné tabu. Stýkal se s lidmi pro tehdejší židovství nečistými, s pohany, celníky, nevěstkami, malomocnými. Sám se vlastně takto kvůli pomoci potřebným stával podle tehdejších náboženských pravidel nečistým.
Velmi mě v této souvislosti například oslovuje příběh o setkání se samařskou ženou u studně. Tam je těch překročení různých tabu opravdu požehnaně. Ježíš se baví o samotě se ženou. Už to je nepřijatelné. Žid se nebavil se ženou o náboženských věcech. Žid se nestýkal s pohany. Z pohanů pro židy byli nejhorší Samařané. A ta Samařanka byla, ó hrůzo, vlastně cizoložnice, žila s mužem na hromádce. A s touto ženou, u které bylo z různých důvodů pro žida nepřijatelné se k ní třeba jen přiblížit, se Ježíš nejen baví. On si od ní nechává podat vodu. S někým jíst a pít, to byl tehdy výraz nejužšího společenství.
Velmi bolestně se tento rozpor projevuje v přístupu k eucharistii. Ta úžasným způsobem zpřítomňuje nezištnou nepodmíněnou Boží lásku. Velmi mě zaujal text nazývaný duchovním testamentem kardinála Martiniho. Cituji ze znění tohoto dokumentu na stránkách Vojtěcha Kodeta: “ Pro koho jsou svátosti? Tyto jsou tím třetím nástrojem uzdravení. Svátosti nejsou nástrojem k nastolení kázně, ale pomocí člověku, který se nachází v určité etapě na životní cestě a prožívá svou slabost. Přinášíme svátosti těm, kteří potřebují novou sílu? Myslím na všechny ty rozvedené a znovu sezdané, na ty „rozšířené rodiny“. Tito všichni potřebují zvláštní ochranu. Církev zastává nerozlučitelnost manželství. Je to milost, když se manželství a rodina „zadaří“… Postoj vůči „rozšířeným rodinám“ určí, zda se generace jejích dětí přiblíží k církvi. Dejme tomu, že určitá žena, opuštěná manželem, našla nového přítele, který se stará o ni a o její tři děti. Tato druhá láska vyjde. Pokud je tato rodina diskriminována, bude odříznuta nejen matka, ale také její děti. Pokud se rodiče cítí jako vnější vůči církvi, církev ztratí budoucí generaci. Před přijímáním se modlíme: „Pane, nejsem hoden…“ My víme, že nejsme hodni. (…) Láska je milost. Láska je dar. Otázka, zda znovu sezdaní mohou přistupovat k přijímání eucharistie, se má otočit. Jak má církev v síle svátostí přijít na pomoc těm, kteří se nachází ve složitých manželských situacích?“
Současná praxe vysluhování svátostí je známá. Je v rozporu s výše citovanými myšlenkami kardinála Martiniho, které v církvi nejsou ojedinělé. Dle mého názoru je tak i v rozporu s postojem Ježíšovým. Dochází tak k absurdním situacím. Sloužil jsem ve společenství, kde mladí horliví křesťané nechodili k večeři Páně, protože se tam vyskytovali staří nemocní lidé, mající za sebou bolestné životní zkušenosti. Kvůli vzájemné pomoci a podpoře tyto dvojice spolu žili ve společné domácnosti. Nezaznamenal jsem, že by se tito mladí horlivci zajímali o to, jak ti staří nemocní lidé žijí, co potřebují, co prožívají. Mě ale napadali, že tolerujeme ve sboru smilstvo. V jiném společenství, kde se uvažovalo o tom, že by se večeře Páně vysluhovala alespoň jedenkrát měsíčně, a nejen pouze o svátcích, členové argumentovali takto: “ Jen abychom nebyli jako katolíci, jen aby nám večeře Páně nezevšedněla.“ Říkal jsem si: „Jak může něco tak úžasného a nekonečně hlubokého jako večeře Páně zevšednět?“
Velice bolestné pro mne bylo, když jsem se dozvěděl o situaci, která nastala v jednom nejmenovaném domově důchodců. Paní se seznámila se starším pánem, klientem. Pomáhala mu. Pomohla mu k návratu do aktivního života. Aby mu mohla co nejvíce pomáhat, přestěhovala se k němu na pokoj. A od té doby jí kněz, ke zděšení všech zúčastněných, odmítal vysluhovat eucharistii.
Jeden velmi horlivý kazatel velmi výlučného společenství z blízkého města se snažil zvýšit příliv nových členů negativním se vymezováním vůči katolické církvi. Šlo to až tak daleko, že se nerozpakoval ve veřejném kázání přirovnat vysluhování eucharistie v katolické církvi k odlití býčka Áronem na Sínaji. A v líčení takovýchto absurdit bychom mohli pokračovat hodně dlouho.
Co mi z těchto zážitků a poznatků vyplývá? V církvi převládá mentalita staršího bratra z podobenství o marnotratném synu. Naším zdrojem motivace není úžas nad skloněním se Boha k člověku a jeho nepodmíněná láska. To je podstatou eucharistie, základem, na kterém se můžeme spojit. Jakékoli úvahy kde, kdy a jak je Bůh přítomen, naprosto kazí to, co nám eucharistie má sdělovat. Nedělá nám totiž dobře pozice obdarovaných. A tak se chceme něčím před Bohem vykázat. Chceme být těmi, kdo to správně chápou, kdo mají k Bohu nejblíž. No a naopak nám dělá dobře, když můžeme někoho vyloučit. No, jenže přesně tenhle postoj tehdejších náboženských představitelů přivedl Ježíše, který mezi lidmi nerozlišoval, na kříž. Tak do jaké míry jsme Kristova církev?
Kdysi jsem četl návrh jediného pravidla, které by mohlo vést křesťany k rozdělení. Vychází z Jakubovi epištoly: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Solidarita s trpícími a zřeknutí se poskvrny světa – tedy sebestřednosti, kariérismu, mamonu. Často je to tak, že se zříkáme trpících, protože trpí různými nedostatky v sexuální oblasti, myslí si něco jiného než mi, prostě nebudou mít tu žádoucí zbožnou fasádu. Ale, jak jsem četl u Richarda Rohra, naopak si nevšímáme toho, jak je výše zmiňovaná poskvrna světa mezi námi v církvi přítomna. Nemáme soucit s lidskou slabostí a nedokonalostí. Tolerujeme a nevšímáme si toho, co skutečně ničí životy lidí.
Jak z toho ven? Asi tím, že si Bůh povolá pokorné, láskyplné lidi , kteří prošli tím, co všichni Ježíšovi apoštolové, včetně apoštola Pavla – poznáním toho, že se naprosto mýlili a že to jediné, co mají, je nezasloužená Boží láska.
