Článek
Autobus měl jet za deset minut, když se zpoza rohu vyrojilo sedm mladíků. Věkem se mohli pohybovat mezi 17 až 19 lety. Hned mi došlo, že jsou to studenti nedalekého učiliště.
Znáte takové typy. Každé slovo vulgarismus, schválně hučí a pošťuchují se. Kdyby zůstali u toho, ani bych se nad tím nepozastavil, jak moc je to běžné. Jenže začali být kontaktní.
Když zastavil autobus jiného spoje, všimli si ho, ale nijak nereagovali. Protože však autobus zůstal stát, začaly se ozývat různé věci. „Vodjeď s tím. Neblokuj. Dělej.“ Tato slova byla samozřejmě doprovázena hrubými výrazy na adresu řidiče. Řidič asi neslyšel, nebo mu to bylo jedno. Mladíci se ale bohužel rozjeli a neplánovali brzdit, i když autobus odjel.
Začali si mezi sebou popisovat situace, kdy někoho fyzicky napadli. Cítili se zřejmě silní. Mluvili o násilí a musím říct, že to nebylo nic příjemného ani pro mě, ani pro starou paní a ani pro postiženou dívku, která sice zřejmě rozumově nestačila, ale bála se jich. Kdo by se jí divil? Ona byla malá a oni měli všichni přes 180 cm jistě a polovina z nich byla i robustní.
Tušil jsem, že jejich napomenutí by mohlo vyhrotit situaci, ze které bych nemusel vyjít bez ztráty kytičky, ale nechtělo se mi jen stát. Tak jsem si aspoň stoupl mezi ně a starou paní s dívkou, abych působil jako takový nárazníkový pás. Celou dobu jsem je ale radši po očku sledoval a pokaždé, když se někdo z nich přiblížil, jsem se na ně díval, než se zase vzdálili aspoň na tři metry.
Závěr
Po nástupu do autobusu se všem ulevilo, protože řidič byl kus chlapa a tyto výrostky okamžitě srovnal do latě. Otevřeli mu totiž v zadní části autobusu okna, když topil, a to se mu nelíbilo. Jak na ně zařval, ať to OKAMŽITĚ zavřou, otočil jsem se na ně i já a čekal, jak zareagují. Srazili paty, zavřeli okna a po zbytek cesty o nich nebylo slyšet.
