Článek
Nastoupil jsem do práce a asi po šesti měsících došli s tím, že potřebují podepsat předávací protokoly. Podepsal jsem klíče, ale na druhém papíru bylo snad padesát položek.
„To máte v kanceláři,“ vysvětlila mi kolegyně, když jsem vyjádřil znepokojení. Byla překvapená už ve chvíli, kdy jsem si četl, že podepisuju klíče.
„No ale já nevím, co tady všechno je,“ odpověděl jsem a odložil list na stůl.
„Však to jen podepište, to nikdo neřeší…“
„Já se na to podívám, podívám se, co tu je, pak vám to donesu.“
„Ale já to potřebuju hned,“ odpověděla nepříjemně.
„Chápu, ale prostě ne.“
„No tak mi to potom doneste, až si to prostudujete…“ Nemůžu si pomoct, ale řekla to takovým způsobem, že mi to znělo jako výsměch a urážka.
Protože jsem měl hodně práce a nikdo s tím už pak nedošel, dal jsem tuto inventuru na vedlejší kolej.
S příchodem nového roku
V lednu se začalo řešit, že je třeba udělat velké pořádky, bude inventura. Vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl. Hned mě napadlo, že mi šéf pořádně vynadá. V tu chvíli mi ještě nedošlo, že mi nepodepsaný papír zachrání pěkných pár korun.
Kolegyně přišla s papírem, velice důležitá, že jde sepisovat. Tak jsem ji nechal. Po hodině mi oznámila, že chybí kancelářská židle, konferenční stolek a dvě křesílka, jestli vím, kde jsou.
„Nevím, tady nic takového nebylo, když jsem nastoupil.“
Pak zmínila spoustu podle názvu staré techniky. Ani o tom jsem nic nevěděl.
„Tak to ti strhnu z výplaty…“ pronesla spokojeně.
„To těžko,“ odpověděl jsem.
„Přebral jsi to, přebral, máš si číst, co podepisuješ…“
„Já nic nepodepsal,“ odpověděl jsem klidně, protože mi hned došlo, že mi teď vlastně nic nemůžou.
„Ale jo, každý to dostal podepsat.“
Vedoucí se pak podíval na papíry a zjistil, že můj podepsaný protokol o převzetí chybí. Logicky mi proto nic nemohli naúčtovat jako ztrátu svěřeného majetku. Ať žije lenost a špatná paměť…
