Článek
Zrovna jsem se vracel z hodiny, když jsem uslyšel hluk. Šel jsem po zdroji, až jsem rozeznal, že hluk vychází z deváté třídy. Myslel jsem, že tam zrovna jeden kolega dává „průchod svému rozhořčení“, ale nebyl to pedagog. Když jsem pochopil, že je ve škole dospělá osoba navíc, hned jsem zjišťoval, o co jde.
„Promiňte, co to děláte? Kdo jste?“ přerušil jsem monolog muže, který stál vedle deváťáka a zvyšoval na něj hlas.
„Jsem jeho otec, nepleťte se do toho,“ odbyl mě muž a chtěl pokračovat.
„Jak jste se sem dostal? Tady nemáte, co dělat,“ pokračoval jsem.
„Za chvilku odejdu.“
„Ne, tady nesmíte být. Pojďte, odvedu vás na sekretariát, tam se vše vyřeší.“
„Proč?“ řekl muž otráveně.
„Nemůžete si jen tak dojít do školy a řvát v třídě plné dětí,“ vysvětloval jsem klidně.
„Je to můj syn, mám právo ho seřvat kdykoli - klidně v hodině matiky.“
„Máte právo vidět a odvést si své dítě. Nemůžete ale chodit bez doprovodu po škole, rodiče musí na své děti čekat na sekretariátu. Taky by se vám nelíbilo, kdyby si před vaším synem vylil nervy jiný rodič.“
Muž se dál nehádal, nařídil synovi, aby si vzal věci, že jdou domů, že to tentokrát přehnal a že si to (ať už myslel cokoliv) odpracuje. Později jsem zjistil, že měl muž čekat na sekretariátu, až vyvolají jeho syna rozhlasem, aby se sbalil, ale rozhodl se vzít iniciativu do vlastních rukou, aby šetřil čas.
