Článek
Přijeli jsme odpoledne k domu. Menší vesnice, zahrada i předzahrádka. Měli jsme čas, přijeli jsme brzo, tak pro nás prohlídka začala procházkou po vesnici. Když jsme se vrátili, zrovna ze dveří vycházeli jiní klienti. Realitní makléřka se s nimi rozloučila, pak šla rovnou k nám.
„Ještě mám čas, přijeli jste v jejich časovém limitu,“ vysvětlovala.
„V pořádku,“ odpověděli jsme a čekali, až nás pozve do domu. Prohlídka byla fajn. Nejprve jsme dům prošli s výkladem, pak ještě jednou bez makléřky, abychom si mohli říct své dojmy.
„Můžu se za dům zaručit, prodávající mě oslovila, protože jsme známé,“ dodala a nechala nás jít.
Kde to začalo drhnout
Když jsme se pak vrátili do kuchyně, kde makléřka čekala, měli jsme pár otázek. Zodpověděla je a dodala další informace o domě. Asi se jí nelíbilo, jak jsme se na cenu tvářili, tak začala pokládat otázky.
„A kolik byste byli schopní zaplatit, jaký je váš limit?“ zeptala se přímo.
„To si, nic proti vám, necháme pro sebe,“ odpověděl jsem klidně.
„Nechápu, proč mi tajíte, kolik máte peněz,“ urazila se trochu realitní makléřka. „Chci vám pomoct.“
„Hledáme něco, kam bychom se mohli rovnou nastěhovat,“ ignoroval jsem její slova a vysvětloval jí naši situaci. „A když to chce opravy, rekonstrukci, chtělo by to trochu snížit cenu,“ dodal jsem ještě.
„No to je snížena cena,“ začala se smát. „Oni už ji přece snížili o sto tisíc.“
„To snížili sami o sobě, protože tu předchozí cenu nikdo nechtěl zaplatit, tuším,“ držel jsem se svého a pokračoval. „Dvě stě tisíc už se pozná, za to už si člověk může udělat třeba tu novou kuchyň, kterou by to tady chtělo…“
„Kuchyň za čtvrt milionu, to mi na ně dejte číslo, to chci vidět kde, hned jim zavolám!“ smála se, pak dodala: „Tak víte co, pošlete mi na mail nabídku, uvidíme, co na to řeknou.“
S tím jsme si popřáli hezký den a rozešli se ke svým autům.
