Článek
Na nedomluvenou schůzku za mnou přišla matka jednoho z dětí, co učím. Mluvila klidně, ale dobře věděla, co chce říct.
„Dobrý den, přišla jsem si promluvit o známkách,“ začala.
„Dobře, jen se podívám do systému,“ odpověděl jsem a začal hledat záložku odpovídajícího dítěte.
„Mně jde o poslední známku,“ pokračovala.
„Aha,“ zastavil jsem hledání.
„Víte, že z posledního testu dostaly všechny děti pětky? Byl jenom jeden člověk, jeden, který dostal lepší známku,“ pokračovala.
„Vím, dostal dvojku, ostatní pětky a čtyřky,“ přikyvoval jsem.
„No a když všechny děti dostanou pětku nebo čtyřku, tak to nemůže být chyba v nich, to je chyba v učiteli…“ řekla a přitom na mě upírala svůj pohled.
V tu chvíli mě hrozně urazila a naštvala.
„Je moje chyba, že se nenaučili? Zápis na tu látku dostali přesně před měsícem,“ spustil jsem nepříjemně.
„No asi to nestačilo, nebylo to správně probrané,“ pokračovala.
„Udělali jsme asi sto příkladů,“ dodal jsem, ale zbytečně.
„Asi to prostě nestačilo, nevysvětlil jste to dobře,“ trvala na svém.
„V hodině jsem třídu pokaždé s tím učivem seznámil tak, že mi dávali správné odpovědi a týden před tím testem dostali jeho cvičnou verzi, takže přesně věděli, co tam bude.“
„Asi to nestačilo, dost jste neprocvičovali,“ mlela pořád dokola jedno a to samé.
„A podívala jste se vůbec do sešitu, co jsme dělali a jak jsme procvičovali?“ přehodil jsem břemeno odpovědi na ni.
„Ne,“ dodala a to mi úplně stačilo.
