Článek
Chodím k mladé usměvavé dentální hygienistce, tedy byla taková na první i druhé schůzce, ale posledně měla moje návštěva už trochu jiný ráz.
Úvodní část
Jak jsem přišel, hned jsem si všiml, že má dobrou náladu. Usmívala se a ptala, jak se mi daří. Když jsem si pak sedl do křesla a otevřel ústa, její úsměv povadl.
„No, máme tu zubní kámen,“ poznamenala a začala. Nejprve mi dala do pusy nějaké barvivo, abych lépe viděl, kde mi to čištění pokulhává. To mi přišlo super. Vzala zrcátko a ukazovala, pak mi řekla, ať si vypláchnu a budeme pokračovat.
Kdybyste si čistil, nemuseli bychom tu být tak dlouho
Když jsem si kloktal, podívala se na hodiny. „Zabere to tak 40 minut, kdybyste si čistil, nemuseli bychom tu být tak dlouho.“ Na to jsem s klidem odvětil, že si čistím.
„A čistíte si tak, jak jsem vám to ukazovala?“ pokračovala už trochu útočně.
„Snažím se,“ odpověděl jsem.
„Snažte se takhle a vypadnou vám všechny zuby…“ pokračovala. Pak už mi strčila nástroje do pusy, čímž hovor ukončila.
Čištění skutečně zabralo 40 minut. Když byla hotová, sedla si ke mně s maketou zubů. „Zkusím to vysvětlit, abyste to pochopil i vy.“ To mě naštvalo, takže jsem se chvíli přemlouval, abych vůbec v místnosti zůstal. Když mi pak řekla, že bych si měl začít čistit tím mezizubním, protože je viditelné, že to nedělám, přestal jsem poslouchat. Odkýval jsem jí vše a odešel.
Svou práci dělá dobře, takže se s ní hádat nebudu. Jen mi celkově ti dentální hygienisté přijdou trochu utržení od reality.
