Článek
Po dvou hodinách chození po Zoo jsme dostali hlad, takže jsme zamířili k občerstvení. Překvapilo mě, že v Zoo, kterou celou neprojdete ani za tři hodiny a denně ji navštíví tisíce lidí, nenajdete normální restauraci. Stánků s jídlem bylo ale dost, tak jsme je jeden po druhém prošli a nakonec si vybrali ten, kde dělali langoše.
Langoše se zdály jako bezpečná volba
Postavili jsme se do fronty a za chvíli byli na řadě. Teď si zpětně říkám, že tam byly varovné signály. Obsluha se tvářila všelijak a jen čekala, až se bude moct opřít o pult a začít si vykládat s kuchařem.
Čekali jsme asi deset minut. To bylo v pohodě. I langoše VYPADALY dobře a domácí bezová šťáva byla bez chyby.
Kde byl problém
Sedli jsme si s jídlem a já se do langoše s chutí zakousl. Přestože jsem měl hrozný hlad a hladový nejsem moc náročný, hned po prvním kousnutí jsem věděl, že spokojený nebudu. Byl tvrdý, tvrdý jako sklo. Když jsem navíc kousl do středu, rozpadl se jako zrcadlo a sýr s kečupem skončil rozsypaný na talíři.
Velmi nespokojený jsem se s talířem vrátil ke stánku. Pamatoval jsem si ale, že tam dělají mladí adolescenti, stěží osmnáct let, tak jsem měl v plánu být slušný.
„Dobrý den,“ upoutal jsem pozornost mladé holky, která mi langoš prodala.
„Chtěl jsem vám říct, že můj langoš byl tvrdý jako sklo, nedalo se to pokousat,“ začal jsem vysvětlovat.
„No a co? Co já s tím?“ odpověděla otráveně.
„Co to příště vytáhnout dřív, než to zkamení?“ pokračoval jsem pořád klidně. V tu chvíli jsem si všiml, že za ní zrovna ten „kuchař“ vytahoval langoš z nějaké pseudofritézy. Tvrdý jako šutr.
Nechápu, že jeden člověk ve stánku vydává luxusní domácí limonádu a druhý si nechává platit za utrápené vysušené langoše.
Příště zůstanu u klasického smažáku… Ten se snad pokazit nedá.
