Článek
Podíl promocí roste od roku 2004, kdy analytici z NielsenuIQ začali data sledovat. Zatímco tehdy byl podíl slev 25 procent, za poslední rok se podíl zboží v akci pohybuje kolem 65 procent. V minulosti se přitom opakovaně objevovaly záměry slevy nějak regulovat, ale vždy byly neúspěšné. Tak velký objem slev však není výhodný pro nikoho. Pro dodavatele, supermarkety, natož pro samotné zákazníky.
Slevy jako „normální“ ceny
Běžné ceny bez slevy jsou tak přemrštěné, že za tyto ceny téměř už nikdo nic nekupuje. Slevové akce v mnohých případech nejsou ve skutečnosti žádným zvýhodněním, ale ukazují odpovídající cenu. I to je důvod, proč se některé zboží prakticky mimo slevy neprodává. Jde například o kávu, čokoládové cukrovinky nebo perlivá vína. Zákazník je v důsledku zmatený a nezná pravou hodnotu zboží.
Zboží v horší kvalitě
Pro výrobce potravin mohou slevy v obchodech, o kterých samozřejmě rozhodují řetězce, představovat velké problémy, zvláště pokud se špatně skladují, nebo se vyrábí delší čas. Pokud do akce vybrané zboží zařadí i další supermarkety, může mít dodavatel vrásky na čele. Příkladem je kuřecí a vepřové maso. Jelikož zpracovatelé pracují s živou surovinou, plánují nákupy na rok dopředu, aby měli dostatek suroviny. Pokud mají nahodilou poptávku ze strany supermarketu na akci, musí situaci řešit s chovateli, tak aby bylo zajištěno čerstvé zboží. Při častých akcích se například u kuřat stává, že mají nižší hmotnost. Problém je ale i opačný, když slevy nejsou. Kuřata bývají těžší a jatečné linky mají problém, protože jsou dimenzovány na určitou váhu. V některých případech nejsou producenti z kapacitních důvodů schopni takovou velkou objednávku vykrýt, zboží pak proto může pocházet z dovozu a nemusí vykazovat srovnatelnou kvalitu.
Peníze v koši
Dodavatelé musí do slevových akcí dodávat zboží s nižší marží, a snaží se proto dohnat rozdíl vyšším objemem dodávky. Ve výsledku to ale vede také k plýtvání potravinami, protože lidé nenakupují v množství, které nutně potřebují. A když výrobek nestíhají spotřebovat, jednoduše jej vyhodí.
Zatímco v Německu či Rakousku mají například ministerstva na ochranu spotřebitelů, ve Francii státního tajemníka a zahraniční kontrolní orgány jsou obecně velmi aktivní a přísné, v Česku to vypadá, že praktiky obchodníků „nachytat spotřebitele“ nikomu nevadí. Supermarketům se vyplatí nedodržovat pravidla. A tak nezbývá, než aby spotřebitel zvážil, co, za kolik a kde nakupuje. Žlutá cedulka totiž nemusí vždy znamenat slevu. S velkou pravděpodobností totiž může zboží sehnat jinde ještě levněji.
