Článek
Michal Koudelka v září řekl britskému Guardianu, že ruský útok na některý členský stát NATO může přijít v řádu měsíců, nikoli let. V každé odpovědné vládě by takové varování znamenalo mimořádné jednání a jasný plán. Andrej Babiš na něj reagoval tím, že tuto informaci služebním postupem nemá a že Česku žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Ve včerejší debatě o nedůvěře jsem proto mluvil hlavně o obraně a zahraniční politice, protože chyby v nich neplatíme jen penězi, ale bezpečností, důvěrou spojenců a postavením naší země v Evropě. A protože si u nich pořád kladu jednu otázku: kdo nás podrží, až to bude potřeba?
Hrozba je za humny, vláda se dívá jinam
V srpnu zasáhl hybridní útok letiště v Lipsku, kousek od našich hranic, a Německo za ním oficiálně označilo Rusko. Náš ministr zahraničí si ruskou velvyslankyni předvolal až poté, co Němci svá zjištění zveřejnili a kdy ruské diplomaty předvolávala i řada dalších evropských zemí. Při sabotážích, kybernetických útocích a dalších hybridních operacích, které Rusko v Evropě vede, bych čekal, že ruská velvyslankyně bude v Černínském paláci tak častým hostem, že tam bude mít vlastní klekátko. Místo toho vláda mlží, jestli jsou hybridní hrozby vůbec skutečný problém. Kdo nedokáže srozumitelně pojmenovat, co zemi ohrožuje, těžko přesvědčí lidi, že to umí řešit.
Obrana jen na papíře
Letos dáme na obranu podle odhadu NATO 1,78 procenta HDP. Dvě procenta, ke kterým se Česko zavázalo už v roce 2014, vláda slibuje až na příští rok, a sliby na příští rok Rusko od ničeho neodradí. Tento týden navíc ministerstvo obrany zrušilo zakázku na 185 obrněných vozidel za 24,7 miliardy korun, která měla armádě sloužit hlavně jako sanitky a ženijní a pyrotechnické vozy.
Resort přitom fakticky řídí SPD, strana, pro kterou je Rusko spíš kamarád než hrozba. Prvním náměstkem ministra je její bývalý poslanec Radovan Vích, jehož názory na NATO a Ukrajinu si pamatuje každý, kdo s ním seděl ve Sněmovně. Potřebujeme moderní armádu s moderním vybavením a s financováním, na které se dá spolehnout, a ne s tím, co v rozpočtu zrovna zbude.
Spojence ztrácíme
V úterý po schůzce s prezidentem premiér řekl, že kdyby Rusko napadlo pobaltský stát, musíme podle článku 5 vyslat dvě mechanizované brigády, a že Polsku samozřejmě pomůžeme. Beru to jako úlevu, protože tentýž Andrej Babiš v lednu 2023 v prezidentské debatě na otázku, jestli by poslal vojáky napadenému Polsku, odpověděl „určitě ne“. Věrohodnost se ale nepozná podle jednoho rozhovoru, nýbrž podle toho, co vláda dělá celé měsíce. A tahle vláda letos v lednu odmítla jasně říct, že stojí za Dánskem, když mu Donald Trump chtěl vzít Grónsko. Premiér si místo toho koupil glóbus za patnáct tisíc, aby viděl, kde Grónsko leží.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura mezitím v létě odletěl do Pekingu obnovovat vztahy. Během jeho návštěvy zařadila Čína českou Tatru Trucks na svůj sankční seznam, a premiér přesto cestu označil za úspěšnou a sám se do Číny chystá příští jaro. Tak se ptám znovu: kdo nás podrží, až to bude potřeba? Čína to nebude. Budou to Polsko, Pobaltí nebo Dánsko, tedy právě ty země, kterým tahle vláda dává najevo, že si s ní nemůžou být jisté. Glóbus nás neubrání. Spojenci ano, ale jen když budeme spojencem i my.
Proto vláda moji důvěru nemá
Sněmovna vládu neodvolala, na 101 hlasů opozice nemá. Hlasování o nedůvěře ale nikdy nebylo jen počítáním hlasů. Je to chvíle, kdy každý poslanec musí veřejně říct, jestli téhle vládě svěří bezpečnost země. Česká republika nemůže být spojencem, který čeká, co udělají ostatní, a teprve potom se rozhoduje, jestli přispěje. Musí být zemí, na kterou se dá spolehnout a jejíž slovo má váhu. Tahle vláda to nezaručí, a proto moji důvěru nemá a mít nebude.
