Článek
Když mluvíme o stárnutí naší společnosti, většinou se rychle dostaneme k důchodům. Kolik budou stát, v kolika letech budeme odcházet do penze a o kolik se budou valorizovat. Jenže stáří není jen důchod.
Představme si člověka, kterému je dnes mezi 70 a 80 lety. Žije pořád ve svém bytě nebo domě, kde strávil velkou část života. Má děti a vnoučata, která ho mají ráda, jenže jedno dítě žije třeba v Praze, druhé dvě stě kilometrů daleko. Mají svoje rodiny, práci a povinnosti, zavolají, přijedou, když mohou, ale každý den tam být nemohou. A kdo vlastně ví, jak se jejich mámě nebo tátovi opravdu daří? Jestli normálně jedí, berou správně léky, nezhoršila se jim chůze, jestli v poslední době neupadli, dostanou se ještě ven mezi lidi nebo nejsou většinu týdne sami. A možná má takový člověk ještě jeden strach, který svým dětem ani neřekne: Nechci jim být na obtíž.
Myslím, že právě tuto větu si v určitém věku říká spousta našich rodičů a prarodičů. Chtějí co nejdéle zůstat samostatní, bydlet doma a rozhodovat si o svém životě. A když už pomoc potřebují, chtějí ji dostat včas, důstojně a pokud možno tam, kde celý život žili. Právě tady podle mě začíná skutečná politika pro seniory. Ne až ve chvíli, kdy člověk přestane být soběstačný a jeho děti začnou zoufale obvolávat pečovatelské služby nebo shánět místo v domově. Musíme dělat všechno pro to, aby naši rodiče a prarodiče zůstali co nejdéle zdraví, aktivní a samostatní.
Někdy přitom pomohou docela jednoduché věci. Seniorský klub nebo komunitní centrum, kam člověk pravidelně chodí a kde si někdo všimne, že několik dní nepřišel. Sousedská pomoc, dobrovolník, pečovatelská služba, SOS hodinky nebo tlačítko, kterým si člověk po pádu přivolá pomoc. Stejně důležitý je pravidelný pohyb, rehabilitace a fyzioterapie, dobrá výživa, zdravotní a stomatologická péče nebo péče o duševní zdraví. To nejsou věci navíc. Právě ony mohou rozhodnout o tom, jestli bude člověk ještě několik let sám chodit, nakupovat, vařit a žít doma, nebo se mnohem dříve stane závislým na pomoci druhých.
A nejde jen o zdraví. Člověk potřebuje mít také důvod ráno vstát, mít s kým mluvit, někam patřit a někomu být užitečný. Proto potřebujeme podporovat seniorské kluby, spolky, komunitní centra, univerzity třetího věku, dobrovolnictví i mezigenerační aktivity. Osamělost totiž dokáže člověka ničit stejně jako nemoc. Senior nemá být někdo, koho společnost odloží stranou. Má zkušenosti, znalosti a často také chuť být dál užitečný.
A právě tady mi u současné vlády chybí jasný plán a hlavně konkrétní práce. Andrej Babiš rád mluví o ukazatelích a číslech, podle kterých kontroluje své ministry. Dobře. Tak chci znát také konkrétní ukazatele, podle kterých poznáme, jestli se Česká republika opravdu připravuje na stárnutí. Kolik seniorů žije osaměle? Jak dlouho čekají na potřebnou službu? Kolik lidí může využívat domácí péči? Máme dost pečovatelek, zdravotních sester, osobních asistentů a fyzioterapeutů? Dostávají rodiny, které se doma starají o své rodiče, potřebnou pomoc? A prodlužuje se doba, kterou naši senioři prožijí ve zdraví a soběstačnosti?
Nestačí takové cíle jednou napsat do nějaké strategie a založit ji do šuplíku. Chci vidět, že je vláda každého půl roku vyhodnotí. Co jsme slíbili a co jsme skutečně udělali? Kde vznikly nové služby? Kde se zkrátilo čekání? Kde se situace zlepšuje a kde musíme přidat? Demografie totiž není něco, co nás může překvapit. Víme, že naše společnost stárne, a dokážeme poměrně dobře odhadnout, kolik lidí bude za deset nebo dvacet let potřebovat pomoc. Jestli nás tedy stárnutí jednou zaskočí, nebude to proto, že jsme o něm nevěděli. Bude to proto, že jsme se na něj nepřipravili.
Proto musí příprava na stárnutí patřit mezi zásadní dlouhodobé priority této země, stejně jako bezpečnost a obrana, dopravní a energetická infrastruktura nebo příprava na dopady změny klimatu. Všechno jsou to věci, které se nedají vyřešit za jedno volební období a u kterých je drahé začít až ve chvíli, kdy problém naplno přijde.
Stárnutí navíc změní také pracovní trh. Člověk v padesáti nebo pětapadesáti rozhodně není starý a nemůžeme ho odepsat. Potřebujeme podporovat další vzdělávání a rekvalifikace, stejně jako zaměstnavatele, kteří umějí nabídnout zkrácené a pružné úvazky a využít zkušenosti starších pracovníků. A když člověk chce a může pracovat i v důchodovém věku, stát mu v tom nemá překážet. Stárnutí totiž není nemoc a senior není problém, který musí stát vyřešit. Je to naše máma, táta, babička, děda nebo soused, kterého známe celý život. A jednou budeme na jejich místě my sami.
Proto nechci od vlády další obecné sliby o tom, jak myslí na důchodce. Chci vidět konkrétní plán, konkrétní kroky a výsledky. Jak pomůžeme lidem zůstat co nejdéle doma a soběstační, jak podpoříme rodiny, které pečují, jak budeme předcházet osamělosti, jak využijeme moderní technologie, kde vezmeme dostatek lidí pro sociální a zdravotní služby a jak to všechno dlouhodobě zaplatíme.
Dobré stáří totiž nezačíná v den, kdy člověk přestane být soběstačný. Začíná mnohem dříve. A pokud chceme, aby naši rodiče a prarodiče mohli jednou říct: „Jsem starý, ale pořád žiju svůj život a vím, že když budu potřebovat pomoc, někdo tu pro mě bude,“ musíme na tom začít pracovat dnes. Ne za deset let.
Marian Jurečka
Pokud vás téma zaujalo, napište mi na jurecka@kdu.cz
