Článek
Vláda chce zastavit pravidlo, podle kterého se každý rok upravuje cena dálniční známky. Na první poslech to zní dobře. Cena se nezvýší a řidič ušetří. Jenže když se na to podíváme trochu dál než k příštímu roku, moc logiky to nedává.
Od roku 2012 až do roku 2023 stála roční dálniční známka pořád 1 500 korun. Dvanáct let se její cena neměnila. Mezitím ale rostly ceny práce, materiálů, oprav i údržby a přibývaly další kilometry dálnic. Nakonec se proto v roce 2024 cena zvýšila najednou z 1 500 na 2 300 korun.
Právě tomu jsme chtěli do budoucna zabránit. Proto vzniklo předvídatelné pravidlo. Cena se má postupně upravovat podle inflace a podle toho, jak roste dálniční síť. Ne jednou za deset nebo dvanáct let velkým skokem, ale průběžně. V roce 2025 tak známka stála 2 440 korun a letos 2 570 korun.
Proto také není fér říkat, že valorizace zvýšila cenu z 1 500 na 2 570 korun. Nezvýšila. Velkou část tohoto rozdílu představovalo jednorázové dorovnání po dvanácti letech, kdy se cena vůbec neměnila.
Je to podobné jako doma. Když mám větší dům, rostou mi ceny oprav a přitom si řeknu, že peníze na údržbu nechám dalších deset let stejné, první rok se asi nic nestane. Pak ale začnu odkládat střechu, okna nebo jiné opravy a jednou přijde velký účet. Se státem je to stejné. Když zmrazíme cenu dálniční známky, asfalt tím nezlevní, opravy nebudou zadarmo a nové dálnice se samy udržovat nebudou.
Přitom celý spor je z pohledu jednoho řidiče asi o 200 korun za rok, tedy zhruba 17 korun měsíčně.
Vláda říká: těchto 17 korun měsíčně řidičům ušetříme. Jenže sama zároveň ve svých materiálech přiznává, že kvůli tomu bude na dopravu chybět 488 milionů korun v roce 2027 a 739 milionů v roce 2028. Za pouhé dva roky tedy přes 1,2 miliardy korun.
Takže kvůli 17 korunám měsíčně vytvoříme během dvou let více než miliardový výpadek. A když tento vývoj orientačně propočítáme na pět let při rozumném odhadu inflace a další výstavby dálnic, dostáváme se přibližně k 5 až 6 miliardám korun.
A teď je ta hlavní otázka: kde ty peníze vezmeme? Budeme méně stavět? Budeme méně opravovat? Nebo je doplatí státní rozpočet?
Pokud nechceme méně stavět ani opravovat, musí stát peníze dodat odjinud. A protože hospodaří se schodkem, znamená to v praxi další potřebu půjčovat si. A půjčené peníze něco stojí.
Jen jednoduchý příklad: pokud by se výpadek prvních dvou let, tedy zhruba 1,2 miliardy korun, modelově financoval deset let za dnešní sazby kolem pěti procent, může stát zaplatit dalších přibližně 600 milionů korun jen na úrocích. Samozřejmě stát si nepůjčuje každou miliardu zvlášť na přesně deset let. Ale princip je jednoduchý: když mám menší příjem, výdaje nechám stejné a už teď jsem v minusu, rozdíl si musím půjčit.
Takže kde je ta úspora? Řidiči dnes ukážeme, že ušetřil 17 korun měsíčně. Jenže chybějící peníze pak zaplatíme všichni z daní, půjčíme si je s úrokem, nebo se něco nepostaví či neopraví.
To není úspora. Jen jsme účet přesunuli jinam.
A celé je to o to zvláštnější, že právě teď stavíme další desítky kilometrů dálnic. Každý nový kilometr ale nestačí jen postavit. Musíme ho další desítky let udržovat a opravovat. Proto současné pravidlo počítá nejen s růstem cen, ale také s růstem dálniční sítě. To mi dává logiku.
Klidně se pojďme bavit o tom, jestli dnešní pravidlo nemá být mírnější nebo mít nějaký strop. Ale zrušit ho úplně a vrátit se k tomu, že se cena bude roky držet beze změny a potom se jednou skokově zvýší, podle mě smysl nedává.
Jednou už jsme si to vyzkoušeli. Dvanáct let se cena nezměnila a potom se musela jedním krokem zvýšit z 1 500 na 2 300 korun.
Kvůli 17 korunám měsíčně dnes si vyrábíme miliardový účet do budoucna. A ten účet nezmizí. Jen ho zaplatíme jinde, později a ještě s úrokem.
Marian Jurečka
