Článek
Když rodině skončí fixace hypotéky a splátka vyskočí o několik tisíc korun, je to pořádný zásah do života. Rodiče přemýšlejí, kde ušetří. Jestli zbude na kroužky pro děti, dovolenou, opravu auta. Někteří řeší, jestli vůbec zvládnou dál splácet.
Taková rodina si zaslouží, aby jí vláda řekla poctivě, co pro ni dokáže udělat. Alena Schillerová místo toho přichází s oznámením, že mladým lidem do 36 let zvýší daňový odpočet úroků z hypotéky. Zní to dobře. Jenže když se podíváme na konkrétní čísla, zjistíme, jak malá pomoc to pro řadu rodin může být. A hlavně: příčiny drahého bydlení zůstávají.
Ministryně chce zvýšit částku úroků, kterou lze odečíst od základu daně, ze 150 na 200 tisíc korun ročně. Těch padesát tisíc navíc samozřejmě rodina nedostane. Při patnáctiprocentní dani může ušetřit nejvýše 7 500 korun za rok. V přepočtu 625 korun měsíčně.
Ani na těchto 625 korun ale nedosáhne každý. Záleží na tom, kolik skutečně zaplatí na úrocích. Kdo zaplatí méně než 150 tisíc korun za rok, z vyššího limitu nezíská nic navíc. Kdo tuto hranici překročí jen trochu, dostane také jen malou úlevu.
Podívejme se na konkrétní příklad.
V roce 2021 byla průměrná nová hypotéka přibližně 3,3 milionu korun a lidé si ji brali v průměru na 26 let. Představme si rodinu, která si takto půjčila a na prvních pět let získala úrok 2,49 procenta. Takové nabídky tehdy banky měly. Měsíčně platila přibližně 14 378 korun.
Pět let poctivě splácela. Dnes jí zbývá doplatit přibližně 2,82 milionu korun během dalších 21 let. Pokud nyní dostane úrok 5,84 procenta, který odpovídá říjnovému průměru nabídek na dalších pět let u hypoték do 80 procent hodnoty nemovitosti, její splátka vzroste na 19 441 korun.
Každý měsíc musí najít dalších 5 063 korun. Za rok téměř 61 tisíc.
A kolik by takové rodině přinesl návrh ministryně Schillerové?
Za prvních dvanáct měsíců s novou sazbou by zaplatila na úrocích přibližně 163 tisíc korun. Nad současný limit se tedy dostane jen o necelých třináct tisíc. Dodatečná daňová úspora by při patnáctiprocentní dani činila přibližně 1 917 korun za rok.
V přepočtu 160 korun měsíčně. Splátka vyšší o více než pět tisíc, pomoc 160 korun. Přibližně tři procenta toho zdražení.
Tohle je modelový příklad, konkrétní nabídky bank se liší. Počítám s pravidelným splácením, bez dalších poplatků a bez prodloužení půjčky. Ale dobře ukazuje rozdíl mezi politickým PR oznámením a tím, co nakonec pocítí rodinný rozpočet. Navíc předpokládáme, že rodina splní všechny podmínky a může úlevu plně využít. Samotná splátka bance se jí tím nesníží, úspora se projeví až při ročním vyúčtování daně.
A pak je tu ta věková hranice. Proč právě do 36 let? Proč ne do čtyřiceti nebo pětačtyřiceti?
Představme si dvě rodiny. Obě mají dvě děti, podobné příjmy a stejně vysokou splátku. Jedněm rodičům je 34 let, druhým 38. Proč má stát jedné rodině pomoci a druhé říct, že má smůlu? Co se změní překročením určitého věku? Náklady na děti přece nezmizí a banka kvůli narozeninám splátku nesníží.
Rozumím tomu, že mladí lidé potřebují pomoc při pořizování prvního bydlení. Jenže samotný věk neříká, kdo má hluboko do kapsy. Mladší člověk s vysokým příjmem může být ve výrazně lepší situaci než čtyřicetiletí rodiče se třemi dětmi. Pomoc má přece vycházet také z toho, jak rodina skutečně žije a co potřebuje.
A co rodiny, které na hypotéku vůbec nedosáhnou? Nemají dost našetřeno nebo jim jejich příjem nestačí. Platí drahý nájem a vlastní bydlení je pro ně vzdálený sen. Těm zvýšení odpočtu nepřinese ani korunu.
Proto se ptám: kolika domácnostem tento návrh opravdu pomůže? Kolik získá celých 625 korun měsíčně, kolik jen několik desetikorun či stokorun a kolik vůbec nic? To má vláda spočítat a lidem říct. Stejně jako to, kolik bude tato úleva stát veřejné rozpočty.
Ještě podstatnější otázka ale zní: proč je u nás bydlení tak drahé?
Tam, kde lidé potřebují bydlet, chybějí byty. Výstavba je složitá, zdlouhavá a drahá. Chybějí připravené pozemky, potřebné silnice, sítě a dostupné nájemní bydlení. Vyšší daňový odpočet sám žádný z těchto problémů neodstraní. Neurychlí povolení stavby a nevytvoří další byt.
Když přidáváme peníze na nákup bydlení, ale bytů zůstává málo, může se část této pomoci navíc promítnout do vyšších cen. Stát něco poskytne a část výhody nakonec získá prodávající. Rodina se k dostupnějšímu bydlení nemusí přiblížit tak, jak jí vláda slibuje.
Podobné je to s úroky. Vláda samozřejmě neurčuje všechny sazby hypoték. Ty ovlivňuje i dění ve světě, očekávaný růst cen a podmínky, za kterých si banky obstarávají peníze. Za své hospodaření ale vláda odpovídá.
Pokud si stát půjčuje na další plošné rozdávání, může podporovat růst cen a ztěžovat cestu k nižším úrokům. Nemůžeme jednou rukou přilévat peníze do ekonomiky bez ohledu na skutečnou potřebnost a druhou se divit, že levnější půjčky nepřicházejí.
Právě to mi na politice této vlády vadí. Platby za podporované zdroje energie převedené na stát, dva tisíce korun k důchodu, přidávání podle věku. Pořád stejná otázka: proč pomáháme i těm, kteří pomoc nepotřebují, když si na to půjčujeme? Proč tolik nerozlišujeme mezi člověkem, který sotva zaplatí základní výdaje, a tím, kdo má dostatečné příjmy i úspory?
A když se ukáže další problém, přijde další úleva. Tentokrát podle věku a výše zaplacených úroků. Tradičně po babišovsku: oznámit další výhodu a účet nechat na později.
Vyšší daňový odpočet přitom také něco stojí. Stát vybere méně peněz. Pokud výpadek nevyrovná, zvýší dluh. Jeho splácení i úroky zatíží veřejné rozpočty, ze kterých potřebujeme platit školy, zdravotnictví nebo péči o seniory. Náklady tak nesou i lidé s nízkými příjmy a rodiny v nájmu, kterým tato úleva nepomůže.
Za sebe chci politiku, která bude řešit příčiny. Urychlovat výstavbu, pomáhat obcím připravovat pozemky a rozvíjet dostupné nájemní a družstevní bydlení. Podporovat rodiny podle jejich skutečné situace. A hospodařit odpovědně, abychom sami nepřidávali další tlak na ceny a úroky.
Každá ušetřená stokoruna se doma počítá. To dobře vím. Ale rodině, které splátka vyskočí o pět tisíc, nemůžeme vydávat úlevu 160 korun za řešení jejího problému.
Z řady špatných možností si vláda vybrala další špatnou. Někomu trochu uleví, mnoho dalších mine, příčiny drahého bydlení neřeší a bez odpovídající úspory jinde přidá další dluh. Od vlády očekávám víc než další líbivé oznámení. Očekávám dostupnější bydlení a pomoc, která odpovídá skutečným potřebám rodin.
Marian Jurečka
