Článek
Představte si ráno, které nezačíná kávou, ale čekáním. Čekáním, až někdo přijde a pomůže vám vstát z postele a dostat se na vozík. Čekáním na pomoc při jídle, na cestě na toaletu, při přebalení, při obyčejném vyjití z domu. Pro statisíce lidí v naší zemi to není výjimečná situace, to je každý den. A vedle nich stojí jejich blízcí: manželky, manželé, dcery, synové, rodiče. Neformální pečující, kteří se často vzdali práce, spánku i vlastního života, aby svého člověka neodložili do zařízení, ale nechali ho doma, mezi svými.
Tihle lidé nejsou položka v tabulce. Jsou to lidé, kteří každý den dělají to nejtěžší a nejlaskavější, co v naší společnosti existuje — pečují. A přesně na ně dnešní vláda kašle.
Co znamená brát péči vážně
Když jsem byl ministrem, nebrali jsme podporu pečujících jako almužnu, ale jako závazek. Opakovaně jsme navyšovali příspěvek na péči — a u lidí ve IV. stupni závislosti, kteří jsou v domácí péči, jsme ho zvedli o 42 % na 27 000 korun měsíčně. To nebyl PR trik, byla to snaha v rámci možností, které jsem tehdy měl, udělat změny k pomoci těmto lidem a jejich rodinám. Byly to reálné peníze pro reálné rodiny, které díky nim mohly péči ustát a nezlomit se pod ní. Šlo o pochopení jednoduché věci: kdo pečuje doma, šetří státu obrovské prostředky a hlavně zachovává tomu druhému důstojnost. Domov není nákladová položka. Domov je hodnota.
Stejně tak osobní asistence, služba, která umožňuje člověku se zdravotním postižením žít, chodit do práce, do školy, mezi lidi, a ne být uzavřen ve čtyřech stěnách. To není nadstandard. To je základní podmínka lidské svobody a účasti na životě společnosti.
A teď se podívejme, kde vláda peníze „má“
Vláda ANO, SPD a Motoristů tvrdí, že na podporu pečujících a na osobní asistenci prostředky nejsou. Že se musí šetřit. Že rozpočet nedovolí.
Zvláštní. Protože stejná vláda peníze najde okamžitě, jakmile jde o gesta, která se hezky vyjímají v předvolebních spotech. Plošně přesune poplatky za podporované zdroje energie na stát, 17 miliard korun ročně, které dostane každý bez rozdílu, bohatý i chudý, ten, kdo pomoc potřebuje, i ten, kdo ji vůbec nepocítí. Zmrazí cenu dálniční známky a připraví tak rozpočet o zhruba půl miliardy ročně. Na tohle se peníze najdou vždycky.
Ale na člověka, který se bez cizí pomoci nedostane z postele? Na matku, která patnáct let bez jediného volného víkendu pečuje o postižené dítě? Na ty „peníze nejsou“.
To není rozpočtová nutnost. To je volba. A vypovídá o hodnotách té vlády víc než všechna programová prohlášení dohromady.
Solidarita se pozná podle toho, komu pomáhá jako prvnímu
Vycházím z přesvědčení, že společnost se neměří podle toho, jak se stará o silné, ale jak se zastane slabých. Sociálně tržní hospodářství není o plošném rozhazování, je o odpovědnosti a o cílené solidaritě tam, kde je opravdu potřeba pomoci. Rozdat všem stejně a na nejpotřebnější zapomenout není spravedlnost. Je to alibi.
Křesťanské hodnoty, ze kterých vycházím, hovoří jasně, hodnota člověka není v jeho výkonu ani v tom, kolik „ušetří“ rozpočtu. Každý člověk má důstojnost, i ten, kdo je odkázán na pomoc druhého. A stát, který na tyto lidi rezignuje, ztrácí kus vlastní duše.
Nezůstávám u kritiky. Mám konkrétní řešení
Kritizovat umí každý. Já jako opoziční poslanec předkládám konkrétní pozměňovací návrhy, opakovaně a hned v několika variantách, aby se vláda nemohla vymluvit, že řešení neexistuje nebo že je moc drahé.
Za prvé, další navýšení příspěvku na péči. Navrhuji zvednout příspěvek napříč stupni závislosti a to včetně těch nejnižších, prvního a druhého stupně, kde dnešní částky nestačí ani na pár hodin pomoci týdně. Připravil jsem to ve více variantách, od úspornější po ambicioznější, podle toho, kolik je vláda ochotná uvolnit. Nejde o žádné utopie. Jde o peníze, které lidem reálně umožní dokoupit si hodiny péče a asistence, bez nichž se neobejdou.
Za druhé, nový příspěvek na osobní asistenci. Pro lidi ve čtvrtém stupni závislosti, kteří zůstávají v domácí péči (tzv. stupeň IV+) a čerpají osobní asistenci od registrovaného poskytovatele nad rámec 80 hodin měsíčně, navrhuji, aby jim stát proplatil až dalších 80 hodin, v přepočtu zhruba 11 600 korun měsíčně. V praxi to znamená až dvanáct hodin osobní asistence denně. Dvanáct hodin, během kterých člověk nemusí ležet a čekat, může se najíst, dostat se ven, jít do práce, studovat, být mezi lidmi. A jeho rodina může konečně taky trochu vydechnout.
Ten mechanismus je připravený, spravedlivě zacílený a má jasná pravidla: podpora míří na registrovanou, kvalitní a řádně vyúčtovanou službu. Není to plošné rozhazování všem bez rozdílu, je to cílená pomoc tam, kde je nouze největší. Přesně tak, jak má odpovědná a solidární sociální politika vypadat. To stojné jsem navrhoval loni, bohužel chybělo osm hlasů ve sněmovně, aby to prošlo.
A jak vládní koalice reagovala? Ticho po pěšině
Odpověď koalice byla příznačná. Mé návrhy jednoduše smetla ze stolu. Ne proto, že by přišla s vlastním, lepším řešením, žádné nenabídla. Prostě jen řekla „ne“ a mlčí. Ticho po pěšině. Ani vlastní návrh, ani protinávrh, ani náznak, že problém pečujících a osobní asistence chce vůbec řešit.
A to je obzvlášť trpké, když si vzpomenu na loňský podzim. Andrej Babiš i pozdější ministr práce Aleš Juchelka tehdy dorazili na premiéru filmu Nezlomné, dokumentu o osobní asistenci a o matkách, které pečují o své děti s těžkým postižením. Film na ně, jak sami dávali najevo, hluboce zapůsobil. Pan Babiš tehdy podporu těchto lidí prezentoval jako jednu z priorit své budoucí vlády.
Uplynul rok. A z priority zbyla nula. Žádný nový příspěvek na osobní asistenci, žádné navýšení pro pečující, jen odmítnuté opoziční návrhy a mlčení. Dokonce to vypadá, že se pod tímto vedením ministerstva nemusí letos otevřít ani dotační titul k programu IV+, tedy k té troše podpory, kterou tito lidé dnes mají. Místo posunu kupředu hrozí krok zpět.
Dojmy z filmového plátna jsou hezká věc. Ale rodiny pečující ve dne v noci nepotřebují dojatého premiéra na premiéře. Potřebují zákon, peníze a činy.
Tyto návrhy budu předkládat znovu a znovu. Protože péče o nejzranitelnější není luxus, který si dopřejeme, „až zbude“. Je to zkouška, ve které se ukazuje, jaká vlastně jsme země.
A já odmítám žít v zemi, která má peníze na všechny laciné volební sliby, jen ne na člověka, který potřebuje pomoc, aby vůbec mohl vstát z postele.
Marian Jurečka
jurecka@kdu.cz
napište mi svůj názor na tento článek, moc děkuji.
