Článek
Ekonomika roste, nezaměstnanost je nízká, ale vláda vytváří faktický schodek přes 400 miliard. Přesto škrtá na prevenci a bydlení a už mluví o vyšších daních. Tohle není odpovědné hospodaření.
Když přijde skutečná krize, je normální, že stát musí někdy výrazně zvýšit výdaje a zadlužit se. Za covidu jsme zavírali ekonomiku, stát kompenzoval firmám výpadky a snažil se udržet pracovní místa. Podobně může přijít povodeň, energetická krize, válka nebo hluboká recese.
Jenže dnes nic takového nezažíváme. Česká ekonomika roste, nezaměstnanost je stále nízká a mzdy rostou. A právě v takové době vláda Andreje Babiše přichází s rozpočtem se schodkem 389 miliard korun.
A ani to není celé číslo. Dalších 30 miliard korun na financování Dukovan vláda přesunula mimo státní rozpočet. Ty peníze ale jednou samozřejmě také zaplatíme. Pokud tedy chceme rozpočty poctivě srovnávat, bavíme se fakticky o 419 miliardách korun.
To mi z pohledu odpovědného hospodaření nedává smysl.
Představme si rodinu, které rostou příjmy, oba rodiče mají práci a domácnost není v žádné mimořádné situaci. Přesto proti minulému roku výrazně zvýší dluh, současně utratí více za běžný provoz a nakonec oznámí, že příští rok bude muset zvýšit své příjmy, protože takto už dál hospodařit nemůže.
Taková rodina by si musela sednout ke stolu a říct si, že něco dělá špatně. Stejně by dlouhodobě nemohla fungovat firma. Když se jí daří, má vytvářet rezervy na horší období, rozumně investovat a hlídat provozní náklady. A podobně hospodaří i odpovědná obec. Starosta dobře ví, že dluh může dávat smysl na školu, kanalizaci nebo jinou velkou investici. Těžko ale může každý rok půjčkami financovat stále dražší běžný provoz.
Proč bychom tedy měli od státu přijímat něco, co bychom u vlastní rodiny, firmy nebo obce považovali za nezodpovědné?
Současná vláda navíc před volbami slibovala, že bude držet deficit veřejných financí pod třemi procenty HDP. Realita je jiná. Jsme kolem 3,5 procenta a při započtení všech souvislostí ještě výše. Národní rozpočtová rada zároveň upozorňuje na velmi vysoký strukturální deficit.
To je možná ještě důležitější než samotných 389 miliard. Znamená to totiž, že problém není způsoben nějakou mimořádnou krizí. Problém je v samotném nastavení příjmů a výdajů státu. V dobrých časech bychom přitom měli dělat pravý opak: snižovat deficit a vytvářet si prostor na dobu, kdy přijde skutečný problém.
Navíc si dnes půjčujeme za výrazně vyšší úroky než před několika lety. Na obsluhu dluhu už dáváme přes sto miliard korun ročně a tato částka dál roste. To nejsou abstraktní účetní čísla. Každá koruna, kterou zaplatíme na úrocích, chybí jinde – ve zdravotnictví, školství, dopravě nebo podpoře rodin.
Často slyšíme obhajobu, že vysoký deficit máme proto, že vláda rekordně investuje. Ano, stát investovat musí. Do silnic, železnic, energetiky, obrany nebo digitalizace. Smysluplné investice podporuji.
Jenže čísla ukazují, že velká většina růstu výdajů rozhodně nejsou nové investice. Celkové výdaje státu rostou zhruba o 150 miliard korun, ale kapitálové výdaje jen přibližně o 26 miliard.
Je rozdíl, když si rodina vezme hypotéku na dům, který jí bude sloužit třicet let, a když si každý měsíc půjčuje na běžné účty, protože si zvykla utrácet víc, než vydělává.
A právě tady začíná podle mě největší paradox tohoto rozpočtu.
Vláda vytváří jeden z nejvyšších deficitů v historii České republiky. Přesto současně šetří na věcech, které lidé skutečně pocítí. O zhruba 30 procent snižuje prostředky na podporu screeningových programů. Přitom co je ve zdravotnictví důležitější než nemoc odhalit včas? Když zachytíme nádorové onemocnění v počátečním stadiu, člověk má mnohem větší šanci na uzdravení a léčba je často také levnější.
Výrazně klesají i peníze na očkování a prevenci. Na podporu bydlení jde méně prostředků, přestože dostupné bydlení patří mezi největší problémy mladých lidí a rodin. A proti tomu vidíme, že některá ministerstva si na vlastní provoz přidávají o desítky procent.
To je podle mě postavené na hlavu.
Premiér říká, že se musí šetřit. Veřejné instituce mají šetřit. Lidé mají být odpovědní. Dobře. Ale potom musí vláda začít především sama u sebe. Nemůžete lidem říkat, že na prevenci nebo bydlení peníze nejsou, a současně výrazně zvyšovat vlastní provoz.
A do toho už ministryně financí Alena Schillerová a současná vládní koalice začínají mluvit o tom, že bude potřeba zvyšovat některé daně.
Tohle měli lidé podle mě slyšet před volbami.
Pokud někomu slibuji deficit pod třemi procenty HDP a potom připravím rozpočet výrazně nad touto hranicí a zároveň začnu mluvit o vyšších daních, pak jsem voličům před volbami neřekl celý příběh.
A účet nakonec vždy zaplatí občané. Buď vyššími daněmi, vyšším dluhem, nebo tím, že stát začne škrtat služby, které lidé potřebují. Často kombinací všeho dohromady.
Moudrý hospodář si v dobrých letech vytváří rezervu. Dělá to rodina. Dělá to odpovědná firma. Dělá to dobrý starosta. A měl by to dělat i stát.
Investovat musíme. Pomáhat lidem, když je to potřeba, také. Ale odpovědné hospodaření znamená umět rozlišit mezi tím, co skutečně potřebujeme, a tím, co si jen chceme dovolit.
Protože jestli si vytváříme deficit přes 400 miliard korun v době, kdy ekonomika roste a lidé mají práci, pak je úplně namístě položit jednu jednoduchou otázku:
Co budeme dělat, až skutečně přijde krize?
Takovou otázku si zjevně nikdo z vládní koalice neklade, bohužel.
Marian Jurečka
