Článek
Kdyby mi dnes bylo 78 let, asi bych měl radost z každé koruny navíc. Důchody nejsou vysoké a ceny za poslední roky vzrostly. Každých pár stovek korun člověk pozná.
Ale kdybych se na svůj život podíval opravdu poctivě, asi bych si položil jinou otázku.
Co bude za pět, sedm nebo deset let?
Dnes jsem ještě relativně zdravý. Zvládnu si dojít nakoupit, uvařit si oběd, uklidit doma, zajít k lékaři nebo se sejít se známými. Mám děti, ale každé žije svůj život. Mají své rodiny, svou práci a nebydlí hned vedle mě.
Jenže dobře vím, že věk člověk nezastaví.
Možná jednou přijde den, kdy už si sám nedojdu nakoupit. Neuvařím si oběd. Nezvládnu uklidit byt. Budu potřebovat pomoc při oblékání nebo s osobní hygienou. Možná budu potřebovat, aby mi někdo pomohl vstát z postele, osprchoval mě nebo mě doprovodil k lékaři. A možná přijde chvíle, kdy už nebudu moci zůstat doma bez pravidelné pomoci druhých.
A právě z toho bych měl největší obavy.
Ne z toho, jestli dostanu o tři sta korun měsíčně navíc.
Ale z toho, jestli se té pomoci vůbec dočkám. Jestli bude fungovat pečovatelská služba. Jestli bude místo v domově pro seniory, až ho budu opravdu potřebovat. Jestli moje děti nebudou muset opustit zaměstnání jen proto, že stát nedokázal vytvořit dostatek služeb pro lidi, kteří se bez pomoci druhých už neobejdou. A hlavně jestli nezůstanu sám.
Proto si myslím, že dnešní debata o tom, jestli přidat důchodcům o tři sta nebo o šest set korun, míří vedle.
Ano, asi většina seniorů bude mít radost z každých několika set korun navíc. Vždyť každá koruna se počítá.
Ale stačí to?
Opravdu právě několik set korun navíc vyřeší to, čeho se většina lidí ve stáří bojí nejvíc?
Když se zamyslíme nad tím, co skutečně rozhoduje o kvalitě života našich rodičů, prarodičů – a jednou i nás samotných –, odpověď není jen výše důchodu. Ano, důstojný příjem je důležitý. Ale sám o sobě nestačí.
Kvalitu života ve stáří tvoří mnohem více věcí. Jestli mám kolem sebe rodinu a přátele. Jestli se mám kam jít setkat s ostatními. Jestli v obci funguje komunitní centrum nebo klub pro seniory. Jestli mohu být stále aktivní, předávat své zkušenosti mladším a mít pocit, že jsem společnosti pořád potřebný. Jestli mám dostupného praktického lékaře, domácí zdravotní péči, pečovatelskou službu nebo odlehčovací služby pro své děti, až jednou budou pomáhat ony mně. Jestli bude dostatek míst v domovech pro seniory nebo v domovech se zvláštním režimem ve chvíli, kdy je budu potřebovat. Jestli budu mít možnost co nejdéle zůstat doma mezi lidmi, které znám.
To všechno dohromady vytváří důstojné stáří.
Ne jen částka, která každý měsíc přijde na účet.
Měl jsem možnost jako ministr práce navštívit desítky domovů pro seniory, zařízení sociálních služeb i rodin, které doma pečují o své blízké. A odcházel jsem s jedním silným poznáním. Lidé se nejvíce nebojí nízkého důchodu. Bojí se okamžiku, kdy budou potřebovat pomoc a ta nebude dostupná. Bojí se, že zůstanou sami. Bojí se, že budou přítěží svým dětem.
Proto bych dnešní debatu vedl jinak.
Jestli zákon říká, že mají být důchody valorizovány podle předem daných pravidel, pak je správné tato pravidla dodržet. Právě proto vznikla. Aby se z důchodů nestala před každými volbami politická soutěž, kdo přidá víc.
Ale odpovědnost státu tím nekončí.
Naopak.
Každá odpovědná vláda musí myslet dál než do příštích voleb. Musí investovat do rozvoje sociálních a zdravotních služeb, aby byly dostupné každému, kdo je bude potřebovat. Musí rozšiřovat kapacity domovů pro seniory a dalších pobytových služeb. Musí podporovat domácí péči, odlehčovací služby a hospice, aby lidé mohli co nejdéle zůstat doma. Musí mnohem více podporovat rodiny, které s obrovskou obětavostí pečují o své rodiče, partnery nebo prarodiče. Tito neformální pečující dnes odvádějí práci, která má pro naši společnost obrovskou hodnotu, a stát by jim měl být skutečným partnerem.
Stejně důležité je podporovat aktivní život seniorů. Pomáhat obcím budovat komunitní centra, podporovat seniorské organizace, dobrovolníky i místní spolky. Vytvářet příležitosti, aby se lidé mohli setkávat, zůstávali aktivní a nezůstávali osamoceni. Protože samota bývá ve stáří často stejně těžká jako samotná nemoc.
Důstojné stáří se neměří jen výší důchodu.
Měří se tím, jestli může člověk co nejdéle žít doma, mezi svými blízkými. Jestli má dostupnou pomoc, když ji potřebuje. Jestli nezůstane sám. Jestli může prožít stáří bezpečně, aktivně a s pocitem, že na něj společnost nezapomněla.
Právě tím bychom měli poměřovat každou vládu. Ne podle toho, o kolik korun zvýší důchody několik týdnů před volbami, ale podle toho, jestli systematicky buduje podmínky pro důstojný život ve stáří.
Zákonná valorizace má být samozřejmostí. Ale skutečnou odpovědností státu je investovat do kvalitních sociálních a zdravotních služeb, do podpory rodin pečujících o své blízké, do rozvoje komunitního života seniorů i do všech opatření, která našim rodičům a prarodičům umožní žít co nejdéle důstojně, aktivně a mezi lidmi, které mají rádi.
Protože skutečná úcta k našim rodičům a prarodičům se nepozná podle výše předvolebního příspěvku.
Pozná se podle toho, jaký život jim dokážeme zajistit každý den.
Marian Jurečka
Pokud vás text zaujal, napište mi na jurecka@kdu.cz
