Článek
Poslední dny posloucháme ostrý spor mezi vládou a prezidentem republiky kvůli vetu zákona o rozpočtových pravidlech. Premiér Andrej Babiš i ministryně financí Alena Schillerová tvrdí, že prezident ohrožuje zdravotnictví, výstavbu silnic nebo fungování státu.
Myslím, že bychom si ale měli položit úplně jinou otázku. Kdo skutečně ohrožuje budoucnost České republiky? Ten, kdo upozorňuje na rizika dalšího zadlužování, nebo ten, kdo chce změnit pravidla tak, aby bylo možné zadlužovat stát ještě víc?
Zkusme na chvíli odložit stranou politické sympatie. Nejde o to, kdo fandí prezidentovi nebo Andreji Babišovi. Jde o to, jestli mají pro každou vládu platit stejná pravidla odpovědného hospodaření.
Představte si obyčejnou rodinu, která se dostala do dluhů. Co byste jí poradili? Aby začala šetřit, hledala úspory a postupně své dluhy splácela? Nebo aby šla do banky, nechala si zvýšit limit na kontokorentu a vzala si ještě další půjčku?
Asi se shodneme, že druhá cesta žádný problém neřeší. Jen ho odloží. Dluh bude větší a jednou ho stejně bude potřeba zaplatit.
Přesně o tom je dnešní spor. Když se vládě přestanou hodit pravidla rozpočtové odpovědnosti, řešením přece není tato pravidla změnit. Stejně jako rodina nevyřeší své problémy tím, že si otevře vyšší kontokorent nebo vezme další úvěr.
Pravidla rozpočtové odpovědnosti nevznikla proto, aby komplikovala život vládám. Vznikla proto, aby chránila občany před nezodpovědným hospodařením politiků. A platit mají pro každou vládu bez rozdílu.
Proto je dobré vrátit celý příběh na začátek. Není to prezident, kdo předložil zákon, který rozvolňuje pravidla rozpočtové odpovědnosti. Není to prezident, kdo chce umožnit větší zadlužování České republiky. A není to prezident, kdo dnes odpovídá za stav veřejných financí. To všechno je odpovědnost vlády.
Rozumím tomu, proč před lety mnoho lidí dalo svůj hlas Andreji Babišovi. Sám tehdy říkal věci, které dávaly smysl. Že stát se má řídit jako dobře fungující firma. Že se nemá zbytečně zadlužovat. A že kdyby mu některý z jeho manažerů přinesl deficitní rozpočet, okamžitě by skončil.
Právě proto je podle mě fér připomenout tato slova dnes. Co se změnilo? Platí ještě, nebo už ne?
Stejnou otázku si můžeme položit i u výroku tehdejší ministryně financí Aleny Schillerové, která prohlásila, že „půjčka není dluh“. Každý, kdo někdy splácel hypotéku nebo úvěr na auto, ale ví, že každá půjčka je dluhem. A u státu žádná jiná pravidla neplatí.
Celá věc má ještě jeden důležitý rozměr. Česká republika si dnes půjčuje za nejvyšší úrokové sazby za mnoho posledních let. Každý nový dluh je proto výrazně dražší než dříve.
Představte si, že si stát půjčí 100 miliard korun. Za deset let nebude vracet jen těchto 100 miliard. Při dnešních úrokových sazbách zaplatí přibližně dalších 40 miliard korun jen na úrocích. Čtyřicet miliard, které nepůjdou na lepší zdravotnictví, kvalitnější školy, sociální služby, důchody ani na nové silnice. Zaplatíme je jen jako cenu za to, že jsme si peníze půjčili.
Dluh totiž nikdy není zadarmo. A čím dražší jsou půjčky, tím dražší je i nezodpovědná politika.
Proto si nemyslím, že dnešní spor je hlavně o prezidentovi. Je o tom, jestli budeme měřit stejným metrem všechny vlády. Jestli budeme trvat na tom, že pravidla mají platit vždy, nebo jen tehdy, když se to zrovna hodí.
Nemusíte souhlasit s prezidentem. Nemusíte souhlasit ani se mnou. Ale zkuste si odpovědět na jednoduchou otázku. Když se rodina dostane do dluhů, pomůže jí další půjčka, nebo odpovědnější hospodaření? Pokud platí to druhé, proč by to u státu mělo fungovat jinak?
Prezidentské veto proto nevnímám jako spor jedné instituce s druhou. Vnímám ho jako připomínku, že pravidla rozpočtové odpovědnosti nejsou překážkou rozvoje. Jsou pojistkou, aby jednou naše děti nemusely platit účty za dnešní rozhodnutí politiků.
Dluh se dá odložit. Zaplatit se ale musí vždy.
Marian Jurečka
Pokud vás tento text zaujal, budu rád za vaši zpětnou vazbu na jurecka@kdu.cz
