Článek
Představte si maminku nebo tatínka, kterým je přes osmdesát let. Celý život pracovali, vychovali děti a zaslouží si klidné a důstojné stáří. Jednoho dne už ale sami nezvládnou vstát z postele, dojít si na toaletu, připravit si jídlo nebo dojít k lékaři. Dcera je v práci, syn bydlí sto kilometrů daleko a pečovatelka nemůže přijet, protože poskytovatel sociálních služeb nemá dost lidí. V tu chvíli není největším problémem to, jestli je důchod o několik stovek korun vyšší. Největším problémem je, že není nikdo, kdo by pomohl.
Právě tady se podle mě pozná rozdíl mezi odpovědnou politikou a předvolebním populismem.
Před volbami jsme poslouchali velké sliby. Současná vláda opakovala, že důchodcům vrátí všechno, co jim údajně vzala předchozí vláda. Vyšší důchody, mimořádné příspěvky, další peníze. Dnes už ale přichází střet s realitou. Ukazuje se, že na většinu těchto slibů jednoduše nejsou peníze. Kdyby je chtěla splnit, znamenalo by to další obrovské zadlužení České republiky.
Premiér Andrej Babiš znovu otevírá debatu o dalších penězích pro důchodce. Podle mě je to jen další pokus odvést pozornost od skutečných problémů, které naši senioři mají a které budou mít v příštích letech. Jednorázový příspěvek může na chvíli udělat radost. Ale nevyřeší to, co bude rozhodovat o kvalitě života statisíců lidí.
Řekněme si to otevřeně. Pokud se mají podobné sliby financovat na dluh, pak se současná vláda snaží koupit si přízeň důchodců za peníze jejich vnoučat. Těch se ale nikdo neptá, jestli budou chtít jednou splácet účet za Babišův dnešní populismus.
Česká republika stárne nejrychleji ve své novodobé historii. Demografii neoklameme. Můžeme se jen rozhodnout, jestli se na ni připravíme včas, nebo budeme problémy řešit až ve chvíli, kdy bude pozdě.
Právě proto jsme společně s profesorem Ladislavem Duškem Porpvé v historii ČR připravili podrobnou analýzu toho, co naši zemi v příštích letech přesně čeká čeká. Její závěry jsou jednoznačné. Pokud chceme lidem zajistit důstojné stáří, bude Česká republika během příštích dvaceti let potřebovat více než dvojnásobek dnešních kapacit sociálních služeb. Více domovů pro seniory, více domovů se zvláštním režimem, více odlehčovacích služeb, výrazně silnější síť terénních služeb a především tisíce nových pracovníků, kteří budou schopni tuto péči poskytovat a také systém, který to dokáže ufinancovat.
Přitom už dnes víme, že současný systém nestačí. Rodiny čekají měsíce i roky na místo v pobytových službách. Poskytovatelé sociálních služeb marně hledají pečovatelky, zdravotní sestry, sociální pracovníky i další odborný personál, bez kterého nelze potřebnou péči zajistit. Lidé, kteří chtějí co nejdéle zůstat doma, často nemají dostupnou terénní pomoc.
A to nejhorší nás teprve čeká. Podle naší analýzy přijde největší nárůst potřeby právě mezi lety 2030 a 2035. To není vzdálená budoucnost. To je období, které je prakticky za dveřmi. Co tato vláda neudělá dnes, budou za pár let bolestivě pociťovat statisíce českých rodin.
Téměř každá česká rodina bude během příštích patnácti let řešit péči o své rodiče nebo prarodiče. Ne proto, že by si to přála. Ale protože taková je demografie. A právě dnes se rozhoduje o tom, jestli na to stát bude připraven.
Právě proto jsem jako ministr práce a sociálních věcí nepovažoval svou práci jen za správu důchodového systému. Ano, dnešní vládní koalice mě kritizovala za změny důchodového systému. Jenže jejich smyslem bylo jediné – zachovat průběžný důchodový systém dlouhodobě udržitelný, aby naše děti a vnuci nemuseli jednou splácet astronomické schodky jen proto, že politici před nimi neměli odvahu dělat odpovědná rozhodnutí.
Stejně důležité ale pro mě bylo připravovat Českou republiku na stárnutí společnosti. Proto jsme investovali miliardy korun do výstavby domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem i odlehčovacích služeb. Posilovali jsme kapacity terénních služeb, každoročně navyšovali financování sociálních služeb a výrazně jsme zvýšili příspěvek na péči. Protože jsem byl přesvědčený a jsem o tom přesvědčený dodnes, že důstojné stáří není jen otázkou výše důchodu. Stejně důležitá je kvalita péče a dostupnost služeb ve chvíli, kdy už se člověk bez pomoci druhých neobejde.
Vzpomínám si na jednu scénu z předvolební kampaně v Maďarsku, která ve mně zůstala dodnes. Starší paní tehdy mluvila o tom, že dostala třináctý důchod a Viktor Orbán jí sliboval i čtrnáctý. Pak ale řekla větu, která podle mě vystihuje podstatu celé debaty. Bojí se dne, kdy bude muset do nemocnice, protože nemá vůbec důvěru v kvalitu tamního zdravotnictví.
Právě to je podle mě největší riziko populistické politiky. Rozdává peníze dnes, často na dluh, ale neřeší to, co bude rozhodovat o kvalitě života lidí za pět, deset nebo patnáct let.
K čemu bude člověku o několik stovek korun vyšší důchod, když nebude mít kdo přijet k němu domů a pomoci mu? K čemu bude rodině jednorázový příspěvek, když bude dva roky čekat na místo v domově pro seniory nebo v odlehčovací službě? K čemu budou další předvolební sliby, když dcera nebo syn budou muset odejít ze zaměstnání, protože stát nezajistil síť služeb, která by jejich mamince nebo tatínkovi umožnila důstojně žít doma?
Taková opatření nejsou tolik vidět. Nedají se shrnout do jedné předvolební reklamy ani do jedné složenky s mimořádným příspěvkem. Jenže právě ona rozhodnou o tom, jak bude za deset nebo patnáct let vypadat život statisíců českých seniorů.
Největším dluhem vůči dnešním seniorům není nedostatek jednorázových příspěvků. Největším dluhem je, že tato vláda nepřipravuje naši zemi na dobu, kdy budou lidé daleko více než dnes potřebovat každodenní pomoc.
Já nechci Českou republiku, která bude seniorům jednou za čas posílat jednorázový příspěvek a současně je nechá měsíce čekat na místo v domově pro seniory nebo na pečovatelku, která jim pomůže doma. Chci Českou republiku, která myslí dopředu. Která si svých seniorů váží každý den. Která myslí na udržitelné důchody, ale stejně odpovědně buduje kvalitní zdravotní a sociální služby.
Protože skutečná úcta ke stáří se neměří výší jednorázového příspěvku. Měří se tím, jestli člověk ve chvíli, kdy už se bez pomoci druhých neobejde, tu pomoc skutečně dostane. A jestli jeho děti a vnuci nebudou muset platit účet za dnešní krátkozraké sliby.
Právě na to bychom jako společnost nikdy neměli zapomenout.
Marian Jurečka
děkuji za váš názor na tento text, můžete mi napsat na jurecka@kdu.cz
