Článek
Co je pro stát nejcennější? Není to velikost ekonomiky ani výše rozpočtu. Není to ani hospodářský růst. Tím nejcennějším je důvěra.
Důvěra, že stát funguje podle jasných pravidel. Že vláda říká pravdu, i když se jí to politicky nehodí. Že když něco oznámí, nebude druhý den tvrdit pravý opak. Že spravuje zemi jako dobrý hospodář.
A právě o tuto důvěru dnes Česká republika vinou této vlády přichází.
Stačil jediný týden. Ministryně financí Alena Schillerová veřejně ujišťovala, že vláda nechystá privatizaci Letiště Václava Havla. O den později premiér Andrej Babiš podrobně popisoval, jak stát nabídne na burze až čtyřicet procent akcií.
Nejde o komunikační přešlap. Je to obraz vlády, která jeden den říká A a druhý den B.
A odložme na chvíli, kdo koho volil. Tohle není spor vlády a opozice. Je to otázka, jestli se s naším společným majetkem zachází rozumně.
Letiště není obyčejná firma
Letiště Václava Havla je strategická infrastruktura. Slouží cestujícím a ekonomice, ale v době krize také bezpečnosti a obraně státu.
Ano, stát si může ponechat většinu akcií. Jenže ve chvíli, kdy do strategického podniku vstoupí soukromí minoritní akcionáři, stát už nerozhoduje úplně svobodně. Musí respektovat jejich práva a své kroky jim umět obhájit. Přesně to dnes vidíme u ČEZ. O to podivnější je, že vláda na jedné straně mluví o vykoupení minoritních akcionářů ČEZ, aby měla nad strategickou firmou plnou kontrolu — a současně chce nové minoritní akcionáře vytvořit u jiného strategického podniku.
Strategický majetek státu nemá sloužit k financování běžných výdajů vlády. Má zůstat strategickým majetkem i pro příští generace, protože jeho hodnota není jen účetní, ale také bezpečnostní, hospodářská a geopolitická. Kdo prodává kontrolu nad vlastní infrastrukturou, prodává kus vlastní svrchovanosti.
Stejný chaos jsme sledovali před pár týdny kolem Explosie. Chvíli se mluvilo o prodeji, po kritice bylo ticho. Jednou letiště, podruhé Explosia. Co přijde příště?
Vezměme vážně, že stát se má řídit jako firma. Roky slýcháme, že stát se má řídit jako firma. Dobrá, vezměme to vážně.
Jsem soukromý zemědělec. Celý život hospodařím a vím, co znamená plánovat na desítky let dopředu. Neznám jediného dobrého hospodáře, který by prodal půdu, aby zaplatil provozní účty. Kdo prodá pole, může mít na chvíli peníze. Jenže příští rok už nebude mít na čem hospodařit. Žádná rodinná firma nemění podnikatelský plán každé dva týdny a nerozprodává svůj nejcennější majetek, aby zalepila momentální díru. Kdyby to dělala, dlouho by nepřežila.
Představte si obyčejnou českou rodinu. Rodiče přemýšlejí, kde budou jednou bydlet jejich děti. Několik let spoří. Zvažují, jestli si mohou dovolit hypotéku. Jestli koupit pozemek dnes, nebo až za dva roky. Každé velké rozhodnutí dělají s výhledem na deset, dvacet let dopředu.
Tak proč se stát chová méně odpovědně než obyčejná česká rodina nebo malý živnostník?
Andrej Babiš už jednou ukázal, že když potřebuje hledat peníze na financování své politiky, sáhne na majetek, který budovaly předchozí generace. Za své minulé vlády prakticky rozpustil poslední prostředky (zhruba 20 miliard Kč), které ještě zůstávaly v Národním fondu z privatizace. Dnes přichází a chce prodat 40% letiště Václava Havla.
Jenže jednorázovým rozprodejem majetku ještě žádná země nezbohatla. Odpovědná vláda řeší příčiny zadlužení, dělá reformy a podporuje růst. Neprodává rodinné stříbro, aby měla na další rozdávání. Takhle nevypadá hospodářská strategie. Takhle vypadá zoufalá improvizace.
Politika stojí na pravdě
A pak je tu věc, která je nad všechna čísla.
Politici se mohou mýlit. Mohou změnit názor, když se změní okolnosti. Mohou udělat špatné rozhodnutí. Ale nikdy nesmějí lidem lhát. Nikdy nesmějí dělat z občanů blbce.
Naše dějiny nám připomínají, jak nebezpečné je, když klíčoví politici přestanou mluvit pravdu. Před měnovou reformou v roce 1953 tehdejší představitelé veřejnost ujišťovali, že žádná reforma nebude. O den později lidé přišli o velkou část celoživotních úspor. Dnešní vláda není tehdejší režim, ale začíná mít některé jeho rysy. Jedno ale platí pořád stejně: jakmile lidé přestanou věřit tomu, co říká jejich vláda, přestává fungovat důvěra ve stát jako takový.
Není to jen problém komunikace. Je to důsledek toho, že této vládě chybí dlouhodobá strategie i pevný hodnotový základ. Sama říká, že nebude dělat hodnotovou politiku, ale pragmatickou. Jenže pragmatismus bez hodnot se velmi rychle mění v pouhý oportunismus. Když není důležitá pravda, rozhoduje okamžitý politický zisk. Když není důležitá odpovědnost, rozhodují průzkumy. Když není důležitá služba zemi, rozhoduje příští tisková konference.
Pak se nelze divit, že vláda ztrácí respekt nejen u občanů, ale postupně i sama mezi sebou. Chybí úcta k partnerům, často i k opozici — a stále častěji i k pravidlům, na nichž stojí naše demokracie.
Účet nakonec zaplatíme všichni
Stát není kořist vítěze voleb. A vláda není parta lidí, která si přišla na čtyři roky užít mejdan s tím, že po ní stejně přijde někdo jiný, uklidí nepořádek, opraví škody a zaplatí účet.
Zatímco se rozprodává a rekordně zadlužuje, promarňuje se čas, který jsme měli věnovat modernizaci školství a zdravotnictví, přípravě na stárnutí populace, dostupnému bydlení, energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti české ekonomiky. Právě tyhle oblasti rozhodnou o tom, v jaké zemi budou žít naše děti a vnuci.
Většinu chyb půjde jednou napravit. Bude to stát hodně práce, času i peněz. Jedna škoda se ale napravuje mnohem obtížněji.
Důvěra. Buduje se dlouhé roky. Ztratit ji lze během několika měsíců. Protože až se jednou ztratí důvěra ve stát, nezáleží na tom, koho jste volili. Tu ztrátu nakonec pocítíme úplně všichni.
Marian Jurečka
Pokud vás tento můj text zaujal, budu rád za zpětnou vazbu na jurecka@kdu.cz
