Článek
Dnes v noci, zatímco většina lidí spala, prosadila vládní koalice ANO, SPD a Motoristů ve Sněmovně zákon, který si zaslouží, abyste o něm věděli. Přehlasovali Senát přesně 101 hlasem, nejnižším možným počtem, a odmítli pojistky, které tam Senát chtěl vrátit. Zákon teď míří k podpisu prezidenta. Řeknu vám úplně obyčejně, o co jde a proč mě to trápí.
Máme v této zemi zákon, který funguje jako brzda proti zadlužování. Je jednoduchý. Říká vládě, kolik si smí maximálně půjčit, a hlídá, aby dluh nerostl přes hlavu. A přesně tuhle brzdu si vláda dnes v noci povolila. Ne kvůli válce, ne kvůli krizi. Prostě proto, že se jí ta hranice nehodila, protože se do ní její rozpočet nevešel. Tak místo aby upravila rozpočet, přepsala rovnou pravidla. Řeknu to natvrdo. Normálně vláda přizpůsobí rozpočet zákonu. Tahle přizpůsobuje zákon rozpočtu. To je postavené na hlavu.
A teď to hlavní. Jak přesně se s tím dá kouzlit. Protože ďábel se skrývá v pár nenápadných výjimkách.
Kouzlo první. Dluh se přestěhuje do jiné kolonky. Do zákona vláda propašovala na poslední chvíli až ve druhém čtení nový způsob, jak financovat stavbu jaderných bloků, přes zvláštní účty mimo státní rozpočet. Peníze půjdou z těchto účtů, a ejhle, takový dluh se do státního dluhu vůbec nezapočítá. Jenže jak správně upozornila opozice, dluh nezmizí tím, že ho přestěhujete do jiné kolonky. Pořád jsou to peníze, které budeme jednou muset zaplatit. Jen na papíře to bude vypadat, že je všechno v pořádku a zadlužování není tak velké.
Kouzlo druhé. Výjimka na stavby bez stropu. Zákon nově umožňuje nepočítat do sledovaného schodku spoustu výdajů na dálnice, železnice, vodohospodářské a další stavby. A není u toho žádný limit, žádný strop. Odborníci spočítali, že by to mohla být většina peněz, které stát na dopravu vydává. Jednoduše se odsune stranou, jako by neexistovala.
Kouzlo třetí. Rozpočet, který si vláda nechá vrátit. Vláda může předložit hezký rozpočet, který pravidla splňuje. Pak si ho vlastní většinou nechá poslat zpátky k přepracování, a ten druhý, přepracovaný, už žádná pravidla dodržovat nemusí. Zní to neuvěřitelně, ale přesně takhle vznikal letošní rozpočet. Dává vám to logiku? Mně ne a to jsme uvedl jen pár příkladů.
Když si to spojíte dohromady, vyjde vám prostá věc. Pravidla formálně platí, ale dají se obejít, kdykoli se to hodí. A to není maličkost. Znamená to, že skutečný dluh poroste, i když oficiální číslo bude tvrdit opak. A čím větší dluh, tím větší úroky. Stát si dnes půjčuje za jedny z nejvyšších sazeb za patnáct let a na konci volebního období můžeme platit jen na úrocích i dvě stě miliard korun ročně. Za ty nepostavíte školy, nevybudujete infrastrukturu, nepřidáte důchodcům, nezaplatíte lékaře. Půjdou jen věřitelům.
A ještě jedna věc, kterou vláda neřekne nahlas. Ve svém vlastním plánu na příští čtyři roky, který v červnu poslala do Bruselu, nepočítá s tím, že příští rok začne šetřit. Naopak, příští rok má schodek ještě povyrůst. To hlavní šetření vláda odsouvá až na konec svého mandátu a svůj cíl chce splnit teprve v roce 2030, tedy až v době, kdy tady po volbách bude vládnout někdo jiný. A jak toho dosáhne? To v plánu není. Ani jedno konkrétní opatření. Prostě utrácet teď a šetření slíbit tomu, kdo přijde po nás.
Nedá mi to nepřipomenout jednu knížku. V roce 2017 ji vydal Andrej Babiš a jmenuje se O čem sním, když náhodou spím. Napsal v ní, že zodpovědná rodina se rozhodně nezadluží na roky dopředu a že stát by se neměl bezmyšlenkovitě zadlužovat. A odsoudil v ní politiky, kteří nevidí dál než za své volební období a kteří zadluží nás všechny a několik generací dopředu. Podepsal bych to slovo od slova. Jenže přesně tohle dnes dělá jeho vlastní vláda.
Protože o tomhle to celé je. Dluh není číslo v tabulce. Dluh je účet, který někdo dostane. A ten někdo jsou naše děti a vnoučata, lidé, kteří u téhle debaty nesedí a nemůžou se bránit.
Já v solidaritu věřím celým srdcem, v to, že pomáháme slabším, seniorům, rodinám, lidem, kteří to sami nezvládnou. Ale solidarita postavená na dluh, na účet našich dětí, žádná solidarita není. Poctivá pomoc je adresná a nezvětšuje horu dluhů, kterou po nás zdědí další generace. Rozjet si mejdan dnes a účet poslat dětem není štědrost. Je to nespravedlnost převlečená za štědrost.
Zákon je schválený, ale poslední slovo ještě nepadlo. Řeknu to jasně. My jako opozice to určitě podáme k Ústavnímu soudu. Ať už rozhodne jakkoli, chci, abyste věděli, co se stalo. Protože se státním dluhem se dá kouzlit jen do chvíle, než přijde účet. A ten vždycky přijde.
Selský rozum totiž neošidíte. Ani kouzlením s kolonkami.
Co si o tom myslíte, napište mi na jurecka@kdu.cz
Marian Jurečka
