Článek
Tak nechtěl čert, nebo chtěl? Tak proč čert nechtěl, co nechtěl?
Jsem si jistá, že chtěl a hanebně svedl ke spolupráci i naše psí komando v podání Uršuly, Simby a Tygry. Začal prudit hned ráno. Nastala totiž zima. Ne ta astronomická, ale ta první, studená, podzimní. Jistěže jsem nebyla připravená, takže poletuji a shledávám teplejší svršky, než je tričko, rajtky a kotníkové ponožky, protože na tenisky to nebude určitě.
Zimní boty mám o číslo větší, v zimě přestávám být Popelkou, protože do svých obvyklých 36 teplé ponožky nenacpu. Jdu hledat ponožky, teplé, alpakové. Tedy hledat, najdu je rychle, což o to, jsou jen trochu schované vespod šuplíku, pod běžnými ponožkami.
Hle, mé parádní, růžovobílé. Natáhnu je přes normální ponožku. Ejhle, na palci je díra. Vytahuji tedy další pár, fialový s jeleny okolo. Tentokrát je díra na patě. Zkrátím to, šest párů, osm děr. Je horší děravý palec, nebo pata? Volím děravou patu. Jistě, mohu si za to sama, když trio komando vyklidilo šuplík, nenapadlo mě prohlédnout každou ponožku. Hlavně to bylo na jaře, kdy mě už zimní ponožky nezajímaly.
Zatím jsem jen trochu otrávená. Díra na patě sice nijak zvlášť nevadí, v botě to nikdo neuvidí, protože ve stáji se nezouvám, ale JÁ O TOM VÍM a hrozně mě to rozčiluje.
Píšu si na lístek, co musím koupit. Cukr, papírové utěrky, neb včera Tygra se Simbou rozcupovali další balík, piškoty, samozřejmě ty pro lidi, protože ty psí naši psi nejedí. Kdyby někdo trval na tom, že psi žerou, tak prosím, ale naši psi jedí. Jo a prací gel.
Jdu si nachystat kyblíčky s krmením pro koně. Mizerové se natlačí za mnou do chodby, kde mám sudy s krmením. Sud s müsli je prázdný, no nic, dole je ještě pytel. Vytáhnu dvacet kilo nahoru, otevřu pytel a zaberu, abych ho přesypala do sudu. Dno pytle se roztrhne a mám na podlaze deset kilo koňského müsli. Zbytek se mi podaří zachytit v pytli a přesypat do sudu.
Uršula nadšeně skočí do hromady a rozmetá kousíčky sušené mrkve, vloček a granulek po celé chodbě. Tygra ji začne honit a všechno víří a lítá po chodbě. Simba mezi tím ochutnává. Popadnu Simbu do náručí, bojím se, aby se tím neucpal. Přece jen je to pes, není to kůň. Nacpu ho do kuchyně. Uršula s Tygrou letí za ním, prý škody dost a půjdou spinkat za maminkou a za tatínkem. Maminka Týna a tatínek Jasper totiž ještě, kromě ranního venčení, nevylezli z postele. Venku je prý, že by psa nevyhnal.
Jdu zamést a poněkud přebrat, co ještě půjde zachránit. Tak je to dneska o škodolibém čertovi, nebo o Popelce? Vida i hrášek v tom je, tedy ve vločkách, o to je to horší. Holoubci samozřejmě nikde. Nějak se mi to podaří uvést do pořádku a nachystat kyblíčky. Ještě sice najdu rozžvýkanou odměrku na koňské vitamíny, ale na mně si nepřijdete, pejsánkové, všechny schovávám, takže jich mám dost.
Výborně, ještě posbírám věci do kapes, mobil, klíče od auta a cigaretku a jdu. Jestě ten lístek s napsaným nákupem. Rozhlížím se. To je konec! Simbovi z papule čouhá něco růžového. Jazyk to není, takže je to můj nakupní seznam. Skočím po béžovém psovi s růžovým lístkem v tlamě. Haha. To bys holka, musela být rychlejší. Mnohem rychlejší. Simba mizí v obyváku a růžový lístek v útrobách psa.
Ne nebiju psy. Ne že bych teď Simbu neměla chuť seřezat, jako žito, ale chyťte raketu, vystřelenou na měsíc. Kdyby alespoň vyplivl, co na tom seznamu vlastně bylo, ale to ne. No nic, snad si v obchodě vzpomenu, co to bylo, až to uvidím.
Cestou zpátky domů se zastavím v mém oblíbeném supermarketu. Mozek pracuje, snaží se vybavit si, co bylo na růžovém lístku. Bez potíží si vzpomenu na prací gel. Před regálem stojí paletovací vozik a z jeho klece přetékají krabice a kusy igelitu.
„Prosím, mohla byste si posunout vozík? Nedosáhnu tam“.
Paní prodavačka vztekle zafuní, poposune svých asi 200 kilo, přičemž na mně vrhá vražedné pohledy. No jo, čert nikdy nespí, jen jsem netušila, že může vypadat, jako zapasník sumo a nemít rohy a mimochodem, když už mi nastrkává ženskou, mohl by příště volit nějaký skladnější kus. Dáma mě málem zavalila, když se sápala po oji, špatně jsem odhadla potřebný prostor. Měla jsem pocit, že by prošel slon. Tak ne.
Doma zjistím, že jsem nezapomněla na: prací gel, papírové utěrky a piškoty. Také mám balík toaletního papíru, protože mozek vyloudil z paměti „něco od papíru“. Zapomněla jsem cukr. Nesnáším hořké kafe i čaj. Brr.
„Za to můžeš ty, béžovej prevíte“.
Simba se olízne a zívne. Je sladký, jak cumel, ale kafe bude hořký. Nebo ne? Nebude, objevím moučkový cukr. Chuť v kafi nic moc, ale lepší, než bez cukru.
K večeři bude kuřecí řízek a bramborová kaše. Chystám maso a pět psů sedí okolo. Hypnotizují mě pohledem, jak zaříkavači hvězd. Nebo spíš kuřecích řízků. To by se vám hodilo, věřím, že kilo kuřecích prsíček by zmizelo v psích útrobách rychleji, než nákupní seznam.
Hotovo, obaleno, osmaženo, brambory uvařené, jestě ušťouchám kaši. Komando opět sedí i s maminkou po pravici a tatínkem po levici v půlkruhu okolo mých nohou a hypnotizuje talíř s řízky. Jsou povedené, do zlatova usmažené, voní úžasně a s bramborovou kaší budou naprosto skvostné.
Házím do brambor kousek másla, šťouchám a pomalu, po troškách přilevám mléko se smetanou. Nešidím to. Někde se zřejmě cosi šustlo a psiska vyletí s vražedným řevem do prostoru. Leknu se a jak zachytím hrnec s kaší šťouchadlem a zaroveň uskočím, bác, hrnec letí na zem. Krásná, voníci kaše je z poloviny vylitá. Nechápu, jak hrnec mohl spadnout na bok. Co čert nechtěl. Ale chtěl, chtěl.
Psiska rázem zapomenou na to, co že vlastně řešili za záhadu a přiřítí se ochutnávat. Když nebudou řízky, alespoň kaše bude. Zvednu hrnec se zbytkem kaše, o zbytek na zemi se postarají rychleji, než stihnu dojit s hadrem. Formálně přetřu pečlivě uklizené misto hadrem, když už jsem ho přinesla. Zbytek kaše hodím do kyblíku slepicím.
Co teď? Když začnu tvořit další várku kaše, budeme jíst v deset večer a řízky už stejně nebudu nadýchané, voňavoučké a teplé. No nic, degraduji řízky na rychlé občerstvení s chlebem a okurkou. Kdyby ten chleba byl alespoň čerstvý, ale jaksi jsem nepočítala s tím, že vařím kaši pro psy a pro slepice.
Vztekle žvýkám starý chleba. Manžel namísto, aby mě utěšil, brblá a odmítá pohladit Uršulu, která se vtírá, jako kočka.
„Nechci tě, sežrala jsi mi večeři“.
Jako by ji nesežrali i mně. A vůbec, řízečky byly vynikající.
Utěšila bych se něčím sladkým, ale zkuste si na vesnici, kde není ani večerka, něco dopřát. Jet 12 kilometrů do supermarketu, nebo na benzínku se mi fakt nechce. Leda bych si něco upekla, ale než to umatlám, než to vystydne, bude noc. No jo, no, ves, kde lišky i Vietnamci ve večerce dávají dobrou noc moc brzy.
Vezmu si své vyšívání a pokouším se k sedmikrásce nepřišít psa. Tygra se mi přehodí přes ruku a strká čumákem do plátýnka. Podaří se mi ji nezapíchnout jehlou a snažím se ji přesvědčit, aby zalehla jinde, než přilepená na mně v mém křesle.
Podaří se mi vypudit Tygru z křesla, ale není to nic platné, okamžitě se na uvolněné místo sápe Simba a Uršula, každý z jedné strany. Šijí s nimi všichni čerti a já mám po vyšívání.
Po sto padesáté hlásí, že chtějí ven. To určitě, prší, takže se zaseknou ve vchodu a odmitají vystrčit čumák. S bídou se mi podaří je vyhnat na pár minutek a hned se zase cpou zpátky. Zablátit se stihnou i za tu chviličku. Manžel se tedy uvolí, že je vezme ven. Zpátky jsou za tři minuty a s hrůzou v korálkových očičkách naskáčou do postele. Přece prší, to je týrání psů!
Ještě štěstí, že jsem nestihla sundat přehoz a ještě větší, že jsem nezapomněla koupit prací gel, přehoz poletí rovnou do pračky.
Mám jich dost a jdu se koupat. Když se vrátím, sladce chrupkají v posteli. Pak, že čert nikdy nespí. Pche.
